Portishead - Portishead

Portishead je kapela, s kterou jste s velkou pravděpodobností tu čest už měli.
Portishead je kapela, která se proslavila v roce 1993 svou přelomovou deskou Dummy.
Portishead je kapela, která hraje zvláštní styl přezdívaný trip-hop.
Portishead je kapela, která v sobě spojuje prvky tradičního písničkářství, hip-hopu a elektroniky.
Portishead je kapela, které dominuje výrazný hlas Beth Gibbons.
Portishead je kapela, která vás uhrane návalem emocí i elegancí.
Portishead je kapela, která se může jednoduše dostat do vašeho srdce.

These crimes of illusion, are fooling us all
And now I am weary and I feel like I do

Portishead je album, které se v porovnání se svým předchůdcem dočkalo mnohem menšího úspěchu.
Portishead je album, které zcela jistě není přelomové.
Portishead je album, které oproti minulosti výrazně potemnělo.
Portishead je album, které je mnohem ostřejší, než jsem původně čekal.
Portishead je album, které by se také hodilo jako soundtrack k filmu Davida Lynche.
Portishead je album, které při neznalosti Dummy nemůže zklamat.
Portishead je album, kterému se dá vytknout leda fakt, že je albem od Portishead.
Portishead je album, které z tohoto důvodu můžete neuznávat.
Portishead je album, které vás do sebe dokáže vtáhnout.
Portishead je album, které je stejně dobré, jako jeho předchůdce i jeho následovník.
Portishead je album, které musíte slyšet.


It's only you, who can tell me apart

And it's only you, who can turn my wooden heart

9/10

Portishead - Portishead (1997)

01. Cowboys
02. All Mine
03. Undenied
04. Half Day Closing
05. Over
06. Humming
07. Mourning Air
08. Seven Months
09. Only You
10. Elysium
11. Western Eyes

Univers Zero - Heresie

Absolutní atmosférické orgie. Nejtemnější album všech dob? Takové tvrzení sice může být přehnané, k popisu Heresie od belgických Univers Zero však naprosto postačující. 

Dnes už bohužel zpola zapomenuté umělecké hnutí sedmdesátých let ROCK IN OPPOSITION, ke kterému se řadí i Univers Zero, má na kontě několik možná nejzajímavějších alb celé dekády (mimo toto album je třeba zmínit i In Praise of Learning od britských Henry Cow) . Jak umělecké ambice, tak i jistou opulentnost sdílí s o něco starším progresivním rockem typu King Crimson, rock'n'rollové základy zde však hrají výrazně menší roli. To může nastínit třeba i pouhý výčet nástrojů použitých na třech skladbách Heresie: hoboj, fagot, bicí, housle, viola, basa, kytara, piáno, varhany, harmonium, hlas (podotýkám, že vše bylo obstaráno celkovým počtem pěti lidí).

Jak už jsem zmínil, padesátiminutové album je rozděleno do tří dlouhých skladeb - La Faulx, Jack the Ripper a Vous Le Saurez En Temps Voulu. Mluvit hodlám pouze o první z nich - NEJdelší (25 minut), NEJtěžší a v mém osobním žebříčku i NEJlepší, La Faulx. Právě na ní kapela ukazuje, v čem je nejsilnější - pomalu budovaná atmosféra čekání na soud v dusivém prostředí inkviziční kobky. Ta se neurčitě rýsuje už v prvních několika minutách, konkrétní tvar jí však dodává až parádní středověce fanaticky znějící hlas Guye Segerse. Tato část vrcholí okolo sedmé minuty téměř zvířecími skřeky (které jsou mimochodem posledním použitím zpěvu na desce - pokud nemáte rádi instrumentálky, od Univers Zero ruce pryč), načež se hudba uvolňuje, ovšem jen aby po několika minutách mohla dosáhnout dalšího vrcholu.

Pro spravedlnost je třeba zmínit i to, že ani jedna z písniček následujících po La Faulx nedokázala vyrovnat či překonat sílu její atmosféry, občas není těžké zapomenout, že vám zrovna ve sluchátkách něco hraje. Přesto album Heresie bez váhání řadím mezi nejlepší věci, vzniklé v sedmdesátých letech a nebylo by od věci si ho sehnat, byť jen pro doplnění hudebního vzdělání.

9/10

Univers Zero - Heresie (1979)

1. La Faulx (25:18)
2. Jack the Ripper (13:29)
3. Vous le Saurez en Temps Voulu (12:56)

BATS - Red in Tooth & Claw

I never thought you could be so beautiful!

Promyšlený, přesto spontánně znějící výbuch kreativity. Energie, emoce, do jisté míry i humor a hlavně - nechutně velké množství gama záření.

Pokud vám někdy jeden z hlasů strašících v koutě vaší psychicky labilní duše začne našeptávat, že hardcore a z něj vycházející hudba je už vyčerpaná a nemůže vás ničím překvapit, hoďte po něm mentálním kamenem. NENÍ to pravda. Poslech tvorby největších kapel žánru (At the Drive-in, Refused, The Fall of Troy) vám sice napoví, co od nového alba BATS očekávat, určitě ale neprozradí všechno. Možná i proto, že BATS mají potenciál všechny výše zmíněné kapely strčit do kapsy.

Ve prospěch alba slouží hlavně to, že vedle adjektiv obvykle spjatých s hc (energické, naštvané, emočně vypjaté) jim není cizí ani umění napsat velmi chytlavou melodii a to celé spojit dohromady neotřelým, progresivním způsobem, ze kterého ani náhodou není cítit křeč. Zářným příkladem je hned druhý song alba, 'Gamma Ray Burst: Second Date'. Po úvodu, za který by se vyjma řezavých kytar nemusela stydět žádná ze současných power popových kapel, písnička graduje k úchvatnému vyřvanému klimaxu 'GAMMA RAY BURST - I SALUTE YOU!'

Gamma Ray Burst samozřejmě není jediná píseň alba, která by stála za zmínku. Star Wormwood se nese na podobně hravé notě, navíc se v ní odpočítává do jedenácti a všichni víme, že odpočítávání do jedenácti je úžasnost sama. The Cruel Sea a Lord Blakeney's Arm se pak obě nesou v hodně tvrdém, emotivním duchu, přičemž druhá jmenovaná je hodně důraznou upomínkou, že BATS stále ještě hrají HARDCORE a nestydí se za něj.

Pokud bych na albu měl najít nějaký zápor, byl by to asi zvuk kytar. Slyšel jsem i názor, že 'konečně nějaká kytara má nabroušený kytary jako břitvy', ale v tomhle případě mě hra s břitvami úplně nebavila, spíše jsem skončil s pořezanými prsty. Štípalo to. Takové maličkosti mě ale přece neodradí a ve výsledku mohu album jenom doporučit.

8,75/10

Bats - Red in Tooth & Claw

01. Higgs Boson Particle
02. Gamma Ray Burst: Second Date
03. Credulous! Credulous!
04. Andrew Wiles
05. The Cruel Sea
06. Lord Blakeney's Arm
07. Shadow-Fucking
08. Bats Spelled Backwards is Stab
09. Star Wormwood
10. Vermithrax Pejorative
11. The Barley

Bats - Red in Tooth & Claw

Dying Fetus - Descend Into Depravity

A jsou tady zas! Od předloňského Brutalu, kdy tahle drtící mašina roztančila v pozdní sobotní noci mojí prdel, patří mezi má oblíbená americká uskupení. Postupně objevujíce jejich diskografii, odhalil jsem převážně díla parádní (Destroy the Opposition), někdy se sice zadařilo méně (War of Attrition), ale to se stává. Letošní fošnou jednoznačně Dying Fetus svojí reputaci napravují a já doufám, že se co nejdříve ukážou v Čechách, protože na Slovensko se mi moc nechce.

Umírající plod nikdy nepatřili mezi melody-makers, jejich síla spočívá hlavně v silných riffech, šílených technických vyhrávkách a především v rytmicky nápaditém spojování death metalu a grindcoru, u kterého se nedá jen tak nečinně sedět. Pochvalu také zaslouží parádní hluboký vokál, který je v daném oboru velmi originální.

No a jak že to tedy je s tím novým albem, jehož obal odkazuje na jednoho lehce pomateného počítačového střelce? Celá osmička skladeb je velmi vyvážená, dá se říct, že žádná není vysloveně slabší, směrem nahoru vyčnívá hlavně dvojka Shepherd's Commandment a čtvrtá Conceived Into Enslavement. Trochu škoda, že žádná není vyslovenou peckou (jak se to pánům, resp. hlavně Gallagherovi podařilo třeba s Grotesque Impalement nebo s legendární Pissing in the Mainstream). Nicméně jelikož se jedná o velmi zdařilou desku, která si zachovává chytlavé rytmy, ničivě valivé pasáže i technickou vytříbenost a nepůsobí dojmem "tohle už jsem od nich někdy slyšel", uděluji zaslouženou osmičku.

8/10

Dying Fetus - Descend Into Depravity (2009)

1. Your Treachery Will Die With You 03:34
2. Shepherd's Commandment 04:28
3. Hopeless Insurrection 04:32
4. Conceived Into Enslavement 04:24
5. Atrocious By Nature 03:52
6. Descend Into Depravity 05:02
7. At What Expense 04:37
8. Ethos Of Coercion 03:16
Total playing time 33:45

GOD IS AN ASTRONAUT, FIVE SECONDS TO LEAVE - Praha, klub Matrix - 6.9.2009

(ilustrační fotografie)

Nezajímavá informace na začátek: Autor článku se koncertu díky své zapomětlivosti málem neúčastnil. Díky existenci internetu a městské hromadné dopravy se mu ale nakonec podařilo se na místo dopravit těsně před avizovaným začátkem a tak ještě - nečekaně - moct více než hodinu čekat.

Na koncert jsem nešel s bůhvíjak velkými očekáváními: God is an Astronaut nejsou jedna z mých nejoblíbenějších kapel a přestože si jejich All is Violent, All is Bright čas od času pustím, nastálo se mi v playlistu usadila pouze jedna písnička - Fire Flies and Empty Skies. Vzhledem k tomu, že se jinak na post-rockový koncert moc často nedostanu, jsem stejně šel a nelituji toho.

Sympatický interiér klubu Matrix, do kterého se koncert přesunul z kapacitních důvodů a ve kterém jsem ten večer byl poprvé, byl víceméně vyhovující náhradou za mojí oblíbenou 007, kde se mělo hrát původně. Brzy po osmé hodině byl klub poměrně slušně zaplněný a musel jsem uznat, že takový nápor lidí by sedmička nejspíš nezvládla.

Po prvním záblesku naděje, že koncert už skutečně začíná, ze kterého se však vyklubala pouze další zkouška, jsme museli čekat ještě něco přes půl hodiny než předkapela Five Seconds to Leave opravdu začla. O jejich existenci jsem se poprvé dozvěděl až přede dveřmi klubu, ale jsem si naprosto jistý, že se o nich v budoucnu dovím ještě mockrát.  Jindřichohradecká kapela od začátku do konce drtila publikum svým hutným post-rockem, doprovázeným skvělou projekcí, promítány byly například zrychlené záběry bouře, demolice výškových budov nebo scéna s plačkou v Klubu Silencio ze známého filmu Mulholland Drive. Zvuk byl jak u FStL, tak u hlavního taháku večera skvělý a absence komunikace s publikem, která by síle jejich instrumentální bouře pravděpodobně spíše ublížila, byla v tomto případě rozhodně vítána. Tato část koncertu byla naprosto úžasná a nezbývá mi než doufat, že se od kapely jednou dočkáme dlouhohrajícího alba.

Následovalo docela krátké čekání a na pódium se vyřídila trojice nenápadných chlapíků, z nichž se jeden posadil za bubny, druhý si stoupl doprostřed pódia s basovou kytarou a třetí se postavil ke klávesám a mikrofonu. (většinu koncertu hrál na elektrickou kytaru, ale čas od času si i k těm klávesám odskočil). Písničky, které hráli, mi něco říkaly asi tak v polovině případů, s určitostí jsem identifikoval dojímavou Fragile (při které se jako jediné objevil zpěv) a 'ďábelskou' Route 666, což (shodou okolností?) byly dva vrcholy koncertu. Stejně jako u Five Seconds to Leave byl koncert podpořen výbornou projekcí s rozmanitou tématikou (celkem očekávatelné, nicméně ke koncertu vhodné satelity, krásný klip se psím astronautem Laikou při Fragile a útok na televizní kulturu při Route 666) a dobrým zvukem. Výrazně negativním aspektem koncertu bylo publikum, konkrétně dvě blonďaté mladé dámy odkudsi z východu, které byly očividně buď pod vlivem nějakých podezřelých substancí, nebo jenom neskutečné slepice, ale takové detaily budiž zapomenuty.

 Pokud bych měl porovnat předkapelu a hlavní hvězdu večera, předkapela to u mě vyhrála. Obě formace ale odehrály velmi dobrý koncert a docela rád bych si ho zopakoval. Na shledanou příští rok.

Brutal Assault vol. 14 - sobota

Hehe, tak v sobotu jsem myslel, že se v areálu ukážu až po obědě, no ještě že mne cestou na ranní hygienu kámoš přemluvil, ať se jdem podívat na první skupinu, francouzské Black Bomb A. Ti byli pro men jedním z největších překvapení. Se svým časem a poměrně malým počtem diváků si hlavu nelámali a dali do svého hardcore/metalcore vystoupení snad úplně všechno. Takové nasazení mne přinutilo hned od začátku házet hlavou, takže jsem si ten ztuhlý krk aspoň trochu protáhl ;)

Hned po nich se napravo chystali čeští FDK, kteří brousí hlavně do post-metalových/sludgeových vod, takže jsem šel svojí účastí podpořít i je. Vesměs nemám moc výtek, jejich hudba není pochopitelně nijak převratná, ale na druhou stranu znějí osobitě a působí sympaticky, takže určitě žádná laciná kopírka. Pěkné!

Povzbuzen, najezen a příjemně naladěn jsem u stanu smotnul brčko a jal se s přáteli chvíli relaxovat, protože sil už moc není a večer bude náročný. Přicházím tedy na jednu hodinu na americké The Red Chord. Jejich mix death/hc zaplaťpámbů nezní jako laciný deathcore, přesto mě jejich set nějak nenakopnul. Šlapalo to, ale něco mi tam (a nevím co) chybělo.

Krátce před třetí přišli na levou stage mladí, divocí, progresivní, našlapaní a neuvěřitelně sehraní The Faceless a posadili celé BA na prdel. Dle mne jedna z největších nadějí současného metalu. Jejich styl je také mix více odnoží, ale celé to působí komplexně a hlavně přirozeně. Vystoupení nemělo slabšího místa a mělo opravdu VELKÉ koule, hrálo se z obou dosavadních desek, více však z nové "Planetary Duality". Masakr.

Další zastávkou byli pro mne odpolední Hate Eternal. Bohužel, tragický zvuk tuto trojici naprosto zazdil. Snažil jsem se v té mase pochytit nějaký dobrý moment, ale nebylo mi přáno.

Původně jsem se chtěl do areálu vrátit na šestou, abych shlédnul Misery Index a poté už Anaaly, bohužel jsem se trochu zdržel obřím jointem, na který jsem byl pozván dolů do kempu (a to ještě předtím proběhnul nějaký holland), takže jsem s vyplazeným jazykem, rudými oči a bez nůžek přiběhnul těsně před Anaal Nathrakh. Stál jsem poměrně daleko, ale to mi nějak zvlášť nevadilo. Tvůrčí dvojice Kenney-Hunt se rozrostla o další tři členy a rozjeli senzační námrd. Ječman Hunt byl sice zpočátku takový...řekněme nervózní (určitě ne ale hlasově, spíš protože, jak sám říkal, nehrají moc často a BA byl pro ně prvním vystoupením takového kalibru), ale senzační odezva evidentně celou kapelu nakopla a tak do nás pálili jeden super song za druhým. Trochu jsem se bál, jak Hunt zvládne zazpívat heavymetalové refrény, kterými jsou jejich black/grindové masakry okořeněny. Na jedničku to nebylo, ale na dvojku určitě. Občas to prostě bylo slabší, ale povětšinou se mu zadařilo dobře, takže se pro mne mohli Annaly zapsat, jak jeden z vrcholů celého festu.

Playlist:

In The Constellation Of The Black Widow
I Am The Wrath Of Gods And The Desolation Of The Earth
Bellum Omnium Contra Omnes
The Final Absolution
Submission Is For The Weak
More Of Fire Than Blood
Solifugae
Der Hölle Rache Kocht In Meinem Herzen
The Lucifer Effect
The Destroying Angel
Do Not Speak
Pandemonic Hyperblast

Norští avant-gardisté Atrox měli poměrně nešťastný, i když luxusní hrací čas, vyčerpaní diváci složitější konstrukce přijímali poměrně chladně a přes nesporné kvality ani mě jejich set moc nenadchnul.

Suffocation, to je prostě brutal death numero uno. Celý set odpálila kultovní Liege of Inveracity a to je materiál, který by hodil do pohybu i mrtvého. Super zvuk, parádní výkon, staré pecky byly prokládány věcmi z nového alba, bohužel jsem si uvědomil, že ty takovou sílu jako třeba staré fláky Jesus Wept nebo Infecting the Crypts prostě nemají. Jinak ale senzace.

No, pak už Immortal. Při čtení reportu na jednom nejmenovaném českém metalzinu jsem se dočetl cosi o tragičnosti, prázdnosti, nulovosti apod. , já spíše pochybuji o hudební soudnosti a profesionalitě autorů (hlavně když pozitivně hodnotili Dark Funeral, to se proboha fakt neserte do blacku. Já toleruji, že co člověk, to jiný názor, ale naházet na Immortal takovu špínu a prohlásit za jedinou ucházející desku Sons of Northern Darkness, je prostě blackmetalové rouhačství.)  Samozřejmě, nejednalo se o nějaké extra kulervoucí vystoupení, ale o pěkný profesionálně zahraný koncert. Abbath na pódiu pochopitelně pózoval, ale jen aby bavil diváky (na trapné pózování jsou experti třeba Dimmu, že?), oslovení "Ladies and motherfuckers" bylo také vtipné no a celé to to prostě působilo celkem fajn. Abbath je sice kytarový mástr, ale dvě kytary z desek by s jedním nástrojem nezvládnul nikdo, tudíž některé pasáže zněly ochuzeně, ale nic hrozného. Zabrousilo se snad do všech desek, takže pro mne jednoduše spokojenost.

Hned po Immortal jsem se šel do sebe cákat tvrdý alkohol a balit špeky, abych byl na předposlední položku programu, finské Skepticism, v tom správném delíriu. Podařilo se. V první řadě, opřený o tyč, jsem se potácel do těch úžasných želvích temp a totálně odzbrojující masy zvuku. Otcové funeral doomu zahráli luxusně, lepší už to snad být nemohlo.

Brutal Assaul vol. 14 - pátek

Tak v pátek jsem se probral tak nějak akorát, abych provedl hygienu, nasnídal se a vyrazil na dopolední tahák z Německa - Obscuru. Hned první song Anticosmic Overload mne navnadil, zdálo se, že vše bude zahráno s dokonalým zvukem a precizností posledního alba (tedy krásně čitelná basa). To se nakonec ukázalo jako mylná představa, zřejmě hlavně kvůli složitosti studiového materiálu a zoufalé zvukové úrovni metalshop stage. Ale parádní start do dne.

Psycroptic polední vedro určitě nevadí (jednak jsou z austrálie, no a na stagi je hlavně stín ;) ), takže už od začátku do lidí perou kulervoucí moderní tech-death, přičemž vybírají tak nějak rovnoměrně ze všech desek.

Negură Bunget vystupující hned po Psycroptic bohužel dojela na příšerné ozvučení, imho nejspíš nejhorší na celém festu. To už je pak jedno, že váš materiál je zajímavý folk/black a že máte na pódiu pěknou klávesistku a lidové nástroje a že se snažíte, když dole jste slyšet jako nekvalitní záznam punkového koncertu (nadsázka, samozřejmě). Škoda.

Dále bylo na programu švédské trio Vomitory, Gadget a Grave. Shlédnul jsem první dvě, Vomitory jsou totiž senzačně valivo-hopsavý death a Gadget nekompromisní grind. Dobře jsem si to užil, nic k vypíchnutí ani nemám.

Dagoba odpadla, takže Atheist začli o něco dříve. Jejich tvorbu neznám, ale koncert hodnotím vcelku pozitivně, přestože zvuk na pravé stagi byl opět slabší. 

Vreid na festu reprezentovali norskou novou melo-black vlnu odhodlaně (dokonce v uniformách) a solidně. Někteří si jejich válečný black pochopitelně vykládají jako nacionalismus, ale ty budeme ignorovat a jenom vnímat podařený koncert. 

Jak ted s odstupem píšu, přijde mi těžší a těžší ke každému něco napsat. Třeba Brujeria, prostě dobrá show, dobrá hudba a odlehčení večera. Co říct víc?

Co k Opeth? Moc je neznám, tak jsem je sledoval z tribuny. No co...hudba pěkná, show taky...achjo.

Místo Testament jsem už čekal na Ulver. Ulver, to je totiž legenda. Mnoho lidí asi bylo z jejich vystoupení rozčarováno, zklamáno či rozhořčeno, ale popravdě - byli to vždy ti, kteří jejich dílo znali jen minimálně. Všichni ulver nadšenci totiž odcházeli naprosto spokojeni. Výběr skladeb byl sympatický (hrálo ze z alb z nového tisíciletí a zaznělo dle mne všechno podstatné), projekce byla správně psychedelická, celá šestice vcelku sehraná, no a Garm to také odzpíval hezky, i když u toho pořád kouřil ;) Úžasný zážitek.

Dark Funeral? Komedie...

Evergreen Terrace? He, ti mě na závěr dne dcla potěšili, sice obyčejný proudový metalcore, ale co, nasazení u toho bylo, melodie, riffy a rytmy byly také solidní, tak proč ne. Byl už jsem ožralej jak kráva, takže mi to bylo všechno vcelku jedno :)

Brutal Assault vol. 14 - čtvrtek

Tak, největší česká metalová událost léta patří minulosti a nezbývá než abych shrnul svoje postřehy a dojmy. K obecným záležitostem se moc vyjadřovat nebudu, stejně není moc co vytýkat. Organizačně bylo vše zvládnuté nejhůř na jedna s mínusem a to od záchodů po občerstvení. ;)

Jako první jsem shlédnul The Lucipher Principle. Ti do svého vystoupení dali, co mohli, výsledek byl pro mne takový rozpačitý, jejich death metal postrádal originální prvky. 

War From a Harloth Mouth hráli jako třetí a už se na ně strhlo v kotli pořádné peklo. Aby ne, kapela je v Česku poměrně oblíbená a fanoušků zde měla více než dost. Vytknul bych snad jen celkově přepálený zvuk, jinak jejich set neměl naprosto chybu. Hrál se výběr toho nejlepšího z obou alb.

Sadus příliš neznám, ale věděl jsem o jejich statusu legendy, tak jsem se šel ze zvědavosti podívat. Zvuk byl mizerný, ale i přesto jsem dokázal ocenit kvalitu precizního thrash/deathu, který do nás pánové ládovali.

Na Rotting Christ jsem se docela těšil, žel tohle bylo pro mne jedno z mála zklamání. Přepálené bicí a celkově chladný přístup kapely způsobil, že jsem šel radši na pivo.

NYHC Madball je na BA známa značka, na jejich set se to v kotli vždy mele a letošek pochopitelně nebyl vyjímkou. Pecky jako Get Out, Set it off prostě mají sílu. Vystoupení z před dvou let mne však strhlo víc. (Opět se ukázala jazyková bariéra...jak se někdo může nachytat na otázky "kdo nás viděl před dvěma roky?" a "kdo nás vidí poprvé?" (rozuměj, že hodně lidí řve a zvedá ruce na obě otázky), nechápu).

Orphaned Land spousta diváků odsoudila, ale nechápu proč. Že zní jejich hudba infantilně? Prosím vás...z pódia kromě středovýchodních nálad plynula i příjemná atmosféra, navíc zpěvák melodické party zvládnul mnohem lépe než před třemi lety ve Svojšicích, takže pro mne nebyl žádný důvod k nespokojenosti...;) Norra El Norra!

Místo Biohazard jsem čekal hodinu na Cynic, načež jsem se dozvěděl, že se jejich set přesouvá až na půl druhou. Z odposlechu myslím mohu říct, že se jednalo o dobrý koncert i show navíc vtipným coverem Cypress Hill.

Místo Cynic nastoupili Brutal Truth a to byla jízda. Žádné zbytečně sraní a valí se prvotřídní grind, který v téhle podobě rozhodně můžu. A sto respektů k pánovi bubeníkovi.

Mithras hrají parádní experimentální death, který naživo sice nezněl tak hutně jako na desce, ale technické prvky a sóla byly slyšet dobře a výsledný dojem také rozhodně pozitivní!

No a Cynic. Opět přepálené bicí, ale zas tak hrozné to taky nebylo a tak mohli všichni oddaní přijímat neskutečnou porci nadpozemské hudby (výkřik "Metal je mrtvej, ať žije Cynic!" mne pobavil :) ) a pozitivní energie, kterou lidem předával Masvidal. Tracklist: Space for this, Evolutionary Sleeper, Veil of Maya, Integral Birth, Adam´s Murmur, King of those who know, a vytleskaný přídavek How could I. Senzace.

Swans - Soundtracks for the Blind

Swans. Jméno, které určitě nic neřekne mainstreamovému posluchači a a jen možná samozvaným historikům moderní hudby, přesto ale naprosto nezpochybnitelná legenda. Její tvorba ovlivnila dnes mnohem slavnější kapely jako pionýry grindcoru Napalm Death a jednu z nejvýraznějších sludgeových kapel Neurosis (s nimiž zpěvačka Swans Jarboe v roce 2003 nahrála zajímavé bezejmenné album). Zatímco výše zmíněné kapely měly za vzor spíše raná alba kapely charakterizovatelné jako nesmlouvavý noise/industriálový zvukový terorismus, pozdní alba, mezi nimi i recenzované Soundtracks for the Blind, jsou jedněmi z pilířů žánru úplně odlišného - post-rocku.

Ač jsou SFTB stále poměrně úzce spojeny s rockovou hudbou v jejím běžném smyslu, post-rockové kompozice už vystrkují drápy. Swans sami tvrdí, že jejich záměr byl stvořit 'soundtrack k neexistujícímu filmu' - podle mého názoru by takový film musela režírovat buď bytost z jiné galaxie, nebo David Lynch (pro ty z vás, kdo ještě nepochopili, že to je jedno a to samé). Nemyslím, že by se jiné skupině někdy podařilo vytvořit něco podobného atmosféře tohoto alba - izolovaného poklidného šílenství zmrzačené duše.

Celkový zvuk alba je hodně eklektický, přecházející například mezi taneční Volcano, punkovou Yum-Yab Killers, či post-rockovou The Sound. Mezi nejlepší skladby patří smutná hymna Helpless Child, vedená charismatickým projevem zpěváka Michaela Giry, postupně gradující do zvuku připomínajícího Godspeed You! Black Emperor (jejichž inspiraci v tomto albu  je ostatně možné slyšet častěji) a dosahující délky patnácti minut, a ambientní The Beautiful Days.

Komu je tedy toto album možné doporučit? Fanouškům experimentální hudby, post-rocku a hlavně čisté divnosti. Ostatně, každý fanoušek hudby jako takové by si ho měl poslechnout. Podle mě určitě patří mezi nejlepší výtvory minulého století.

9/10

Swans - Soundtracks for the Blind (Silver)

Swans - Soundtracks for the Blind (Copper)

Disc one (Silver)
"Red Velvet Corridor" – 3:04
"I Was a Prisoner In Your Skull" – 6:39
"Helpless Child" – 15:47
"Live Through Me" – 2:32
"Yum-Yab Killers" – 5:07
"The Beautiful Days" – 7:49
"Volcano" – 5:18
"Mellothumb" – 2:46
"All Lined Up" – 4:48
"Surrogate 2" – 1:52
"How They Suffer" – 5:52
"Animus" – 10:41

 
Disc two (Copper)
"Red Velvet Wound" – 2:02
"The Sound" – 13:11
"Her Mouth Is Filled With Honey" – 3:19
"Blood Section" – 2:39
"Hypogirl" – 2:44
"Minus Something" – 4:14
"Empathy" – 6:45
"I Love You This Much" – 7:23
"YRP" – 7:47
"Fan's Lament" – 1:28
"Secret Friends" – 3:08
"The Final Sacrifice" – 10:27
"YRP 2" – 2:09
"Surrogate Drone" – 2:06

Giant Squid - The Ichthyologist

V záplavě více či (častěji) méně originálních kapel, řadících se po bok velikánů jako Neurosis, Isis a Rosetta pod štítek atmosférického sludge/post metalu určitě potěší alespoň jednou za čas nalézt originálně znějící nahrávku. A přesně to jsem nalezl v The Ichthyologist od poměrně mladé kalifornské kapely Giant Squid.

Jako u dost věcí, které mi stojí za napsání recenze, není žánrové zařazení zcela jednoznačné. Post metal netvoří víc než základ hudby, z níž se nakonec nejlépe pamatují hlavní mužský hlas (přísahal bych, že zpěvák je klon Serje Tankiana) a nástrojová pestrost - uslyšíte housle, flétnu a trubku (která má z celé trojice na desce nejvíc prostoru).  Ke stálé zpěvačce kapely Jackie Perez Gratz se jako hosté připojují i veleznámá Anneke van Giersbergen a Karyn Crisis, ale jejich přítomnost desku moc neovlivňuje.

Přes zmíněné klady má deska i dosti výrazné zápory. Většina písní trpí občasnými hluchými místy, sotva omluvitelnými skladatelskou nezkušeností kapely (přece jenom, The Ichthyologist už je jejich druhým albem..) a stopáž mírně přesahující hodinu desce taky zrovna nepomáhá, takže silné skladby jako Sevengill nebo Rubicon Wall na konci alba se trochu ztrácejí.

Doporučené písně: Panthalassa, Dead Man Slough, Sutterville, Rubicon Wall

7,5/10

Giant Squid - The Ichthyologist

01. Panthalassa (Lampetra tridentata) - 5:50
02. La Brea Tar Pits (Pseudomonas putida) - 7:28
03. Sutterville (Vibrio cholerae) - 4:08
04. Dead Man Slough (Pacifastacus leniusculus) - 5:33
05. Throwing A Donner Party At Sea (Physeter catodon) ft. Karyn Crisis - 5:40
06. Sevengill (Notorynchus cepedianus) ft. Anneke van Giersbergen, Lorraine Rath - 7:10
07. Mormon Island (Alluvial Au) ft. Kris Force - 6:39
08. Blue Linckia (Linckia laevigata) - 7:13
09. Emerald Bay (Prionace glauca) ft. Cat Gratz - 6:11
10. Rubicon Wall (Acipenser transmontanus) - 7:59

Obscura - Cosmogenesis

Ted možná půjdu trochu s obráceným křížkem po funuse, protože většina z vás nejspíš už tuhle desku slyšela, ale to vůbec nevadí. Rád bych se k jednomu z nejlepších tech-deathových alb letošního roku vyjádřil. Obscura je německá banda s kořeny v Necrophagist a s basákem z Pestilence, měla tedy nejlepší předpoklady stvořit desku více než nadprůměrnou. Výsledek je trochu rozporuplný.

Technický death metal je vůbec složité hodnotit...na jedné straně musíte ocenit instrumentální výkony, protože zahrát tohle chce už trochu kumštu, na straně druhé nemůžete album vychválit jen kvůli nástrojové vyspělosti, když materiál jako takový je slepená nuda. Obscura naštěstí zvládla všechno na výbornou. Album, které nám předkládá je dokonalou a originální fúzí toho nejlepšího z žánru (rozuměj Death a Cynic), instrumentálně je to perfektní a hlavně to má sakra koule! 

První čtyři písničky alba, to je extáze. Melodické a rytmické nápady jen srší, písně jsou nesmírně chytlavé a vy pomalu začnete objevovat pozadí celé téhle mašinérie. Chválím zřetelnou a nespoutanou basu, díky ní si získává Obscura specifický sound. Uhánějící výpady po vzoru Death uchvátí a zároveň znějí neotřele. Vokál je senzační a jeho cynicovské metamorfózy rovněž. V podstatě jediným problémem, který s deskou mám, je vokál druhý. Ten se prezentuje především v druhé půlce alba, je hrubší a brutálnější než první, prostě klasický murmur. Ale...do tak dokonalé, kříšťálové a technicky vybroušené hudby mi zoufale nesedí. Nevím, jestli měl přidat albu na brutalitě a síle, naopak...je nicneříkající, prvoplánový a překrývá i některé kytarové momenty, to je skandál! Naštestí jsem si na něj už zčásti zvyknul, ale stejně...tohle je jediný důvod, proč nenapálím vyšší hodnocení.

Abych ty svoje pocity nějak zrekapituloval. První půlka alba je opravdu famózní, nejslabší songy jsou šestka a sedmička, chybí jim nějaký nosný moment a jsou spíš jen takovou vycpávkou (navíc v nich je ten debilní vokál). Ke konci se album opět rozjíždí a výsledným dojmem vás opravdu nadchne...je to škoda, chvíli se Obscura blíží metalovému buddhovství a pak zase sklouzne do průměru. Příště více vyvážit! Ale pozitivní momenty jasně převažují.

8,7/10

Obscura - Cosmogenesis (2009)

pass: valkan

1. Anticosmic Overload 04:16
2. Choir of Spirits 05:31
3. Universe Momentum 04:33
4. Incarnated 04:53
5. Orbital Elements 05:21 
6. Desolate Spheres 04:01
7. Infinite Rotation 04:48
8. Noosphere 05:04
9. Cosmogenesis 04:15
10. Centric Flow 07:25

Total playing time 50:13

Circle Takes the Square - As the Roots Undo

Upozornění na začátek: Když řeknu screamo, zcela určitě nemluvím ani o My Chemical Romance, ani o Taking Back Sunday. Screamo je špína, energie, vztek a zoufalství. Vlastně všechno, co v hudbě inteligentní člověk potřebuje ^^.

Circle Takes the Square beru za ideální zástupce žánru. Poněkud se odlišují větší než obvyklou dávkou metalu a přítomností ženského vokálu, ale pocity, které si z alba nakonec odnesu, jsou přesně takové, jaké jsem popsal výše. Není náhodou, že jejich jediné dlouhrající album As the Roots Undo se těší uznání jako jedno z nejlepších žánrových výtvorů všech dob.

Asi nejvýraznějším prvkem jejich hudby jsou vokály. Nedá se říct, že by Drew Speziale nebo Katie Coppola byli úžasnými zpěváky po technické stránce, ale o to tu ani trochu nejde. Nejlépe se jejich styl dá popsat jako dynamické střídání mužského a ženského řevu, přičemž ten mužský dostává o něco více prostoru a oba jsou nesmírně sugestivní. Instrumentální složka alba pak zní velice dobře a funguje lépe než jako pouhé dokreslení atmosféry.

Písně samotné jsou z většiny docela dlouhé a mírně progresivní, přičemž vyjma intra je nejkratší Crowquill (2:44) a nejdelší Kill the Switch (9:33). Právě docela krátké Same Shade as Concrete a Crowquill na začátku na mě z celého alba působí nejméně a poněkud ho brzdí, více než dostatečně je ale vyvažuje dvojice In the Nervous Light a Interview at the Ruins za nimi. Skandovaný refrén první z nich drásá nervy přesně tak, jak jméno písničky slibuje a považuji ho za vrchol alba. Téměř se mu ale vyrovnává tišší a temnější Interview, ukazující, že Circle Takes the Square určitě nejsou jen o našlapaném řevu. Polevení v kvalitě se pak už nedočkáme až do konce alba.

As the Roots Undo je téměř povinností pro fanoušky screama, progresivní hudby i metalcoru. Vadí mi na něm pouze občasné ztrácení se v těch nejchaotičtějších polohách, ovšem za velký mínus bych to nebral.  Svoje jsem řekl, utvoření názoru náleží vám.

8,5/10

Circle Takes the Square - As the Roots Undo (2004)

heslo: pleaseblowmymind.blogspot.com

1. Intro
2. Same Shade as Concrete
3. Crowquill
4. In the Nervous Light
5. Interview at the Ruins
6. Non-Objective Portrait of Karma
7. Kill the Switch
8. Crater to Cough in

Suffocation - Blood Oath

Tak bychom si mohli dát po delší době zase něco pořádně brutálního, co říkáte? Newyorská oldschoolová banda Suffocation vznikla v roce 1990 a do srdcí deathmetalistů se zapsala hned prvním famózním albem Effigy of the Forgotten z roku 1991, na kterém najdete takové slavné palby jako Liege of Inveracity nebo Seeds of the Suffering. Mezi léty 1998 - 2004 měli "zadušení" pauzu, aby na jejím konci nabrali dva nové členy a začli znovu vydávat parádní desky. 

Death metal v jejich podání charakterizovaly vždy komplexní a složité riffy, valivé, strojové bicí a brutální hlas vokalisty Franka Mullena. V tomto směru nenajdete (naštěstí!) žádné změny, všechno uhání tím starým známým způsobem. Materiál má jako tradičně velkou sílu, ovšem s tím krásným kouzlem propracovanosti a řemeslně dokonalé práce. Suffocation nejsou žádnou prvoplánovou lacinou mlátičkou, naopak složitost jejich materiálu může nejednoho posluchače zaskočit. Proto rozhodně nejsou hudbou jen tak na podkreslení, jejich materiálu je potřeba se věnovat, protože jinak bude váš dojem poněkud nijaký. Při pečlivém poslechu vás bez problému dokáží strhnout s sebou, rozebrat a zničit a nejednou se přistihnete, jak házíte hlavou do rytmu, aniž byste to nějak výrazně chtěli.

Přesto všechno se těším především na prázdninovou prezentaci téhle grupy, protože před dvěma roky jsem stihnul pouze část jejich setu a velmi jsem toho litoval. Na živo Suffocation jednoduše zabíjí...ještě aby ne, když hrají prvotřídní death metal ;) Na závěr ještě pochválím i pěkný obal desky, takhle nějak vypadá styl, který zaujme a navíc i napoví hodně o stylu a kvalitě skupiny. Dneska si každý myslí, že když hraje blackmetal, stačí vyfotit les s úplňkem a cover je hotov, v případě nastupujících deathmetalistů platí to samé, ovšem s hromadou zohavených mrtvol. Mám rád spoustu vycházejích kapel, ale přece jenom...není nad klasiku, že?

8,5/10

Suffocation - Blood Oath (2009)

1. Blood Oath 03:56
2. Dismal Dream 03:18 
3. Pray for Forgivness 03:41 
4. Images of Purgatory 03:28 
5. Cataclysmic Purification 04:52
6. Mental Hemorrhage 03:56 
7. Come Hell or High Priest 04:08 
8. Undeserving 04:11 
9. Provoking the Disturbed 05:19 
10. Marital Decimation 04:02
Total playing time 41:08

I Shalt Become - The Pendle Witch Trials

I Shalt Become je klasický americký one-man projekt produkující mrazivý a depresivní black, přičemž rozhodně nezapře jistou inspiraci u Xasthur. Od roku 1998 byl ve stadiu hibernace, aby se o deset let později vrátil se dvěma poměrně kvalitními alby zpátky na scénu. The Pendle Witch Trials má v nové éře číslo tři a snaží se držet laťku kvality poměrně vysoko i nadále. Zda se mu to skutečně daří, je už věc jiná.

U depressive blacku není lehké vymýšlet nové postupy, když si celý tento styl zakládá na monotónosti, klávesových doplňcích a zoufalých výkřicích. Do desky nás uvede klasické klávesové intro a pak už se jede plus mínus ve stejném duchu. Kytara zní naprosto syrově a zastřeně, občas se vytáhne pěkným vybrnkáváním. Bicí rozhodně nikam nepospíchají, občas sice rozjedou i dvojkopák, ale to rychlosti skladby vůbec nepřidá. Klávesové doplňky znějí poměrně zajímavě, ale je potřeba se na ně soustředit, pak si je vychutnáte. No a vokál se omezuje na výkřiky, šeptavé výkřiky, šepot či houkání. Rozhodně je mi však sympatičtější než například u Sterbend (tam je vokál skutečně příšerný :) ).

I Shalt Become nepřináší revoluci, pokračuje si ve svém stylu a dopadá tak paradoxně lépe než letošní více experimentující deska jeho velkého vzoru, Xasthura. Album lze s čistým vědomím doporučit fanouškům žánru, pro ostatní bude spíše nestravitelné. Pokud si chcete s tímto žánrem něco začít, odkážu vás spíše na starší tvrobu omílaného Xasthura nebo na rovněž americké projekty Leviathan a Lurker of Chalice, za kterými stojí člověk s pseudonymem Wrest. Na závěr bych rád doplnil, že někteří nazi-zmrdi se snaží I Shalt Become prohlašovat za nsbm (national-sozialist black metal), což je naprostý nesmysl a nenechte se těmihle kretény ovlivnit, nedej satan odradit. 

7/10

I Shalt Become - The Pendle Witch Trials (2009)

1. Intro 01:46 
2. Enstasy (The Theory of Maxwell's Demon) 05:23
3. The Serpent Song 04:53
4. A Ritual Killing 04:56
5. The Tragedie of Macbeth: Actus Quintus, Scena Quinta 03:17
6. End Time 03:48
7. Denial 04:15
8. In Absentia 04:32
9. Outro 02:08 

Total playing time 34:58

As Cities Burn - Hell or High Water

Tahle kapela na to rozhodně nejde tak tvrdě, jak by její jméno mohlo napovědět, přesto ale je úplně na místě. Celkový obraz, který hudba vyvolává, opravdu zahrnuje hořící města - rozhodně ale ne smečky opilých hrdlořezů šílených bitevní vřavou. Spíš partu kluků usazenou v opuštěné maringotce, z níž sledují pomalý požár své domoviny. 
As Cities Burn začínali jako další z amerických inteligentně hardcorových kapel, ale poměrně brzy se zklidnili a stylově posunuli blíže k indie/alt rocku. Basové linky mimochodem občas pořádně připomínají Muse. Přesto hrají poměrně originálně - rozhodně se sice nejedná o nějak průkopnickou nebo experimentální hudbu, přesto mě nenapadá jediné jméno, kterým by mohli být nahrazeni. 
K jednotlivým písním na albu - z celkového zvuku výrazněji vyčnívají jen úvodní '84 Sheepdog a závěrečná Capo - obě jsou oproti zbytku alba rychlejší a naštvaný punkový feel, první z nich by mi nevadila na soundtracku k Need for Speed a druhá zase na tanečním parketu. Zbytek zní - jak výše uvedeno - zahloubaně, vždy melancholicky, někdy smutně, častěji vesele. Zaobírat se jednotlivými stránkami hudby dále poněkud ztrácí smysl, neb tu jde, přátelé, hlavně o pocity. 
Texty jsou přesně takové, jaké byste u takové hudby mohly čekat. Zahloubané a vyčítavé. Doteď jsem se nezmínil, že As Cities Burn jsou křesťanská kapela, což by některým z vás mohlo vadit, ale buďte beze strachu, žádná kázání se nekonají a vaše hříšné pelechy zůstanou ušetřeny. 
Berte, nebo nechte být. 

Jedno jméno: mewithoutYou 
Nejlepší písně: Errand Rum, Lady Blue 

8/10 

As Cities Burn - Hell or High Water (2009) 

1. 84' Sheepdog 
2. Errand Rum 
3. Into the Sea 
4. Made Too Pretty 
5. Lady Blue 
6. Petty 
7. Daughter 
8. Pirate Blues 
9. Capo 
BONUS 
10. Gates

Code - Resplendent Grotesque

Vedle hlavního blackového proudu existovala v Norsku vždy poněkud zastrčená větev avant-gardně blacková, která nechtěla produkovat tupé sypačky a tak se zvukem experimentovala a doplnila ho o uhrančivě melodický zpěv. Nejznámější představitelé byli/jsou Arcturus a Dodheimsgard. Projekt Code je "bokovkou" vokalisty Kvohsta a baskytaristy Vicotnika právě z DHG a je to tudíž těleso anglicko-norské. Hudebně má k DHG blízko i daleko, podle úhlu pohledu, dle mne jsou Code o něčem trochu jiném.

Code jste mohli vidět loni Brutalu, kde v podstatě přehráli jedinou desku z roku 2005 (podle mě nejlepší blackové vystoupení na BA, škoda že museli hrát za světla). Někdo starou desku označí za norský průměr, já osobně jí zbožňuji. Nový materiál si zachovává pekelnou tvář předchůdce, ale zároveň se snaží i více experimentovat. Jednak s riffy a také právě s vokálem. Již dříve byly melodie specifické, naléhavé, smutné, hloubavé a pro někoho těžko stravitelné, ti kdo si je však zamilovali, dočkají se ještě vymazlenějších momentů. Dohromady hudba tvoří masivní celek, který mění nálady a zároveň pořád "valí".

Nejvíce mne oslovily songy číslo 2,3 a 5, slabší počin jsem nezaznamenal.Instrumentálně snad není co vytknout, album se mi však při poslechu občas slévalo dohromady a některé nápady mě příliš neoslovily, naštěstí je to stále velice nadprůměrný počin, který si drží svůj specifický sound a rozvíjí se...a vo tom je, ne? ;)

*omluvte problém s formátováním, občas mi ho rozhodí obrázek a já s tím nic neudělám ;)*

8/10

Code - Resplendent Grotesque (2009)

1. Smother The Crones 04:08 
2. In The Privacy Of Your Own Bones 05:49 
3. The Rattle Of Black Teeth 04:23 
4. Possession Is The Medicine 03:12 
5. Jesus Fever 03:43 
6. I Hold Your Light 04:37 
7. A Sutra Of Wounds 05:31 
8. The Ascendent Grotesque 03:29 
Total playing time 34:44


 



Další zatracenej pisálek?!

Ano. Ode dnešního dne do neurčita zde přispívám i já, Sabotteur. Veškeré informace o mé osobě, které by se vám kdy mohly hodit, najdete zde.

Přeji všem hezký den a slunce v duši.

The Number Twelve Looks Like You - Worse Than Alone

Říkají vám něco moderní odnože hardcoru? Rádi se utápíte v šílených mathových rytmech Converge, zoufalém řevu Circle Takes the Square, svižných a ekletických písních Protest the Hero? Pak je novinka The Number Twelve Looks Like You přesně pro vás.
Šestičlenná kapela vznikla v roce 2002 v New Jersey (odkud náhodou pocházejí jejich slavnější kolegové The Dillinger Escape Plan) a od svého založení už stihla nahrát čtyři řadová alba a dvě EP. Worse Than Alone je mým prvním setkáním s nimi a musím říct, že zcela určitě ne posledním.
Originální styl čísla 12 vznikl kombinací všech výše zmíněných žánrů, obohacených o další příměsi jako jazz (The Garden's All Nighters) nebo progresivní rock. Pokud se v jejich hudbě něco hledá těžce, jsou to zažité konvence. Struktura jejich písní se vám možná může zdát chaotická nebo naprosto náhodná, to ale nic nemění na tom, že funguje.
Texty The Number Twelve Looks Like You pojednávají o různých tématech. Některá z nich jsou poměrně obvyklá (pomsta, touha..), některá zase méně (láska k New Jersey), nikdy ale nezní trapně či vynuceně, takže ač nevím, jestli jsem všechny pochopil správně, není důvod, proč nebýt spokojen.
Nejlépe celé album shrnuje jeho závěrečná skladba, desetiminutová I'll Make My Own Hours. Během oněch deseti minut se dočkáte těžké dávky mathových/noiseových podivností, krásného progresivního stupňování, vše korunováno chytlavým vrcholem skladby okolo páté minuty. Skladba pak jde do ztracena až k ambientním záverečným dvoum minutám.
Pokud jste zvyklí na zvláštní hudbu, nemyslím, že byste s Worse Than Alone udělali krok vedle. Na mém osobním žebříčku jsou už teď mezi nejlepšími alby roku.

Jedno jméno: The Dillinger Escape Plan

Nejlepší písně: The Garden's All Nighters, I'll Make My Own Hours

8/10

The Number Twelve Looks Like You - Worse Than Alone (2009)
01. Glory Kingdom
02. Given Life
03. To Catch a Tiger...
04. Marvin's Jungle
05. The Garden's All Nighters
06. If They Holler, Don't Let Go
07. Retort, Rebuild, Remind
08. League of Endangered Oddities
09. Serpentine
10. I'll Make My Own Hours

Peste Noire - Ballade Cuntre Lo Anemi Francor

Pokud bedlivě sledujete francouzskou scénu černého kovu, neuniklo vám zajisté (kromě Blut aus Nord a Deathspell Omega) také jméno Peste Noire. Proslulo zejména díky neuvěřitelnému hrdelně hlasovému projevu Famina (např. projekt Valfunde) a množství kytarových sól. Album La Sanie des siècles - Panégyrique de la dégénérescence z roku 2006 (9,8/10!) považuji za evropský vrchol depressive blacku (za velkou louží by to byl Xasthur, na jehož novou desku se podíváme brzy) a dodnes se k ní hodně posluchačů vrací. Následující Folkfuck Folie z roku 2007 byla naprosto průměrná a už se zdálo, že pánové nevědí jak dál. 

Naštěstí se v trochu pozměněné sestavě sešli znovu a nahráli dílo naprosto zvrhlé, prohnilé a nespoutané. Famine se inspiroval ve starých francouzských baladách především od Villona a od prokletých básníků zase nasál veškerou tu dekadenci, která z hudby přímo prýští. Jako úvod do písniček často slouží sborový zpěv lidových melodií, za samozřejmého "doprovodu" Famina. Kytary si znějí jak chtějí, skučí, drhnou nebo hrnou písničku dopředu. Bicí odvádějí svojí práci rovněž skvěle. A taky uslyšíte zpívat ptáčky, foukací harmoniku, podivné mluvení do lampionu nebo dokonce i cosi jako scratche.

Nejlepší a nejdelší jsou druhá, třetí a poslední písnička. Především druhá je neuvěřitelný námrd, hlavně díky popěvku LALALALA (pochopíte). Pak najdem ještě dva kratší songy a zbytek jsou intermezza, ve kterých se dostane na řadu rozladěný melancholický klavír či si zpívají Famine, nějaká paní a mužský sbor všichni dohromady. Opět není nad čím váhat, tohle se musí slyšet, i když varuji, že na každodenní poslech to není...až se budete chtít neovládat, tahle hudba k tomu pomůže :-)

9/10

Peste Noire - Ballade Cuntre Lo Anemi Francor (2009)

1. Neire Peste 01:58
2. La Mesniee Mordrissoire 06:07 
3. Ballade Cuntre les Anemis de la France - de François Villon 06:29
4. Concerto Pour Cloportes 01:29 
5. La France Bouge - Par K.P.N. (Chant de l'Action Française) 00:48
6. A la Mortaille! 04:39
7. Vespre 01:57 
8. Rance Black Metal de France 06:42
9. Requiem Pour Nioka (à un Berger-Allemand) 01:41 
10. Soleils Couchants - de Verlaine 07:12

Nekončím :-P

Tento blog se zdá být již měsíc mrtvý, ale až budu mít po matuře (za pár dní...), bude dost času věnovat se recenzím :) těste se např. na nové Code, Peste Noire a další ;)

Vreid - Milorg

Norští Vreid zastupují v hudebním světě moderní norskou blackmetalovou vlnu a to se všemi jejímí předpoklady ke kvalitnímu poslechu. Milorg vyšel na začátku letošního roku a to jako již čtvrtá řadová deska. Pánové se nám představí i na českém metalovém svátku, zřejmě někdy v odpoledních hodinách.

A jak že tedy zní ta nová vlna? Inu, skvěle, pokud máte v oblibě desku Armada od Keep of Kalessin (jakože určitě ano), tak neváhejte ani na vteřinu. Vreid jsou příjemně originální v melodiích, takže přirovnání jejich hudby k chytrému mixu jejich domácí scény (Enslaved, noví Satyricon,

či již zmiňovaní KoK) neznamená, že někoho kopírují. Syntéza toho nejlepšího s lehce abbathovským vokálem se mi jeví jako ideální směr a podává důkaz o nesmrtelnosti severských smeček. Texty se zaobírají především válkou, např. oběma světovými konflikty a díky dobré artikulaci pochytíte poměrně dost.

Devítiminutový song Alarm otvírá desku poměrně vtipně (alarm, rly) a nakopne do toho správného rytmu, následující Disciplined a Speak goddamnitt mají koule ještě větší a tvoří první vrchol desky. Následuje Blücher dvojblok, příčemž ve druhé části promlouvají pouze nástroje. Tyto melodické pasáže vůbec nenudí, naopak příjemně doplňují rychlejší momenty. Heroes and Villains jsou na desce zřejmě songem nejslabším (podle mne, samozřejmě), následuje odlehčené instrumentální intermezzo a pak závěrečná senzační Milorg.

Tady není nad čím přemýšlet, doporučuji desku vřele všem a v srpnu se sejdeme v kotli ;)

8,5/10

Vreid - Milorg (2009)

playlist:

1. Alarm 09:11
2. Disciplined 04:20
3. Speak Goddamnit 05:33
4. Blücher 04:48
5. Blücher Pt. ll 03:20 
6. Heroes and Villains 04:14
7. Argumentum Ex Silentio  03:21 
8. Milorg 06:22



War from a harlots mouth - In Shoals

Německý spolek War from a harlots mouth zpěváka Nico Weberse (vyšší ječák z The Ocean) je energická partička, kombinující deathcore, hardcore, math-rytmy, jazzcore a grindcore. Což zní trochu komplikovaně, ale taky parádně. Němci hledají nové možnosti, cesty a postupy a nutno říci, že úspěšně.

Chytře se přelévající mix vám dá vydechnout maximálně v jazzových vodách, ale i do nich přilévá coreové běsnění ječák nebo bicí. Na poslech velice příjemné experimenty, rozhodně žádné násilné šroubování. Za stejně sympatické mám i uhánějící pasáže, pánové to prostě umí rozjet i když přeci jen se občas dostaví trochu hluché a nezáživné místo. 

Ale jinak vtipné nápady a nadhled převažují. Na desce najdete i krátká intermezza a na závěr parádní osmiminutovou skaldbu "Scully". In Shoals je poctivě odvedný kus práce, představuje jednu z alternativ, kam se bude (možná muset) moderní metal ubírat, aby se z něj nestal zahnívající metalcoreový a deathcorový rybník.

7,5/10

War from a harlots mouth - In Shoals (2009)

Tracklist:
01. They Come In Shoals
02. No High Five For A C.oward
03. Briefing Security Werewolves On Red Alert
04. Crooks At Your Door
05. Justice From The Lips Of The Highest Bidder
06. Copyriot
07. The Certain Nothing
08. Appropriate Tools Required To Intercept And Obstruct Errorism
09. What Happens In The District... (Paper Agents)
10. ...Stays In The District (I’m The Black Sheep Of Her Country)
11. Scully
******************************
Total playing time: 36:12

Isis - Wavering Radiant

Magický sludgeový trojúhelník se uzavírá. Předloni nás deskou potěšili Neurosis, loni Cult of Luna, letos přišli se svojí kůží na trh američtí Isis. Pokud jste se báli, že bude měkká a jemná, tak vás mohu potěšit, Isis možná dokonce na tvrdosti trochu přidali, především v riffech. Atmosféra tvorby však zůstává a poznáte zřetelné reminiscence na starší kusy. Zasněná melancholie, která vtahuje a končí bouří - klasická výstavba žánru.

Co desku vyzdvihuje do vysokého nadprůměru jsou bicí. Fantasticky odvedená práce, stačí se soustředit pouze na ně a máte o pobavení postaráno. Chválím i celkový příjemný progres a feeling. Mohli by se pánové zastavit v Evropě, rozhodně bych se jel podívat.

První tři skladby se mi zdají nejlepší, pak následuje krátké intermezzo, které dalo jméno celé desce. Po něm přichází další tři kusy, které občas přeskočím, ale možná potřebují trochu více času. Zkusím jim ho věnovat ;) Resumé? Dobrá deska od klasiků žánru. Berte všemi deseti.

8,5/10

Isis - Wavering Radiant (2009)

Tracklist:
1. Hall Of The Dead 07:41
2. Ghost Key 08:31
3. Hand Of The Host 10:45
4. Wavering Radiant 01:50
5. Stone To Wake A Serpent 08:33
6. 20 Minutes / 40 Years 07:07
7. Threshold of Transformation 09:53
******************************
Total playing time: 54:08

Amesoeurs - Amesoeurs

Wow, tak takhle nadupaná a originální deska se mi dlouho nedostala do pracek :) Amesouers je jedním z mnoha projektů francouzského mistra Neigeho, který stojí i např. za Peste Noire či Alcest. Skupina ukončila činnost již loni (škoda!) a nyní se konečně dočkáváme plnohodnotné desky, protože na kontě Amesoeurs bylo doposud pouze EP Ruines Humaines a písnička Le ruches malades ze splitu s Valfunde, jež je ovšem i na desce. 

Hudba, kterou Neige stvořil s kamarádkou Audrey Sylvain z Alcest je nesmírně pestrá a proměnlivá směs black metalu, post-punku, a shoegaze, kdy některé motivy jasně odkazují na Alcest. Kombinace těchto žánrů umožnila značnou volnost při skládání a je to znát. Některé momenty jsou velmi napjaté a rychlé (něco mezi blackem a thrashem) s Neigeho hrdelním vokálem (skladby Recueillement či  I XIII V XIX XV V XXI XVIII XIX – IX XIX – IV V I IV), v dalším songu ze zas jede pěkně pomalu s čístým ženským zpěvem (např. Video Girl, která má jasný hitový potenciál). Nápad střídá nápad, kytary se mění, basa si občas vyjede jak někde na jazzovém jamování, pak se vše vytáhne do avant-gardy a zase klid a melancholické melodie. Ono se to skutečně těžko popisuje - tady se to prostě MUSÍ slyšet.

Album mě nesmírně pohltilo, je neotřelé, energické a nahráno s neuvěřitelným vizionářským nadhledem. Inu, od tohohle týpka nikdy nečekejte odbytou nahrávku nebo nedejbože odpad. Počkali jsme si a stojí to za to. Hail to the king. Pro mne prozatím album roku.

10/10

Amesoeurs - Amesouers (2009)

Tracklist:
1. Gas in Veins 05:10
2. Les Ruches Malades 04:19
3. Heurt 06:01
4. Recueillement 07:01
5. Faux Semblants 04:21
6. Trouble (Éveils Infâmes) 01:41
7. I XIII V XIX XV V XXI XVIII XIX – IX XIX – IV V I IV 04:49
8. Video Girl 04:11
9. La Reine Trayeuse 05:32
10. Amesoeurs 04:03
11. Au Crépuscule De Nos Réves 11:17
******************************
Total playing time: 58:19

My Dying Bride - The Lies I Sire

Myslím, že britské melancholiky My dying bride není třeba nějak blíže představovat. Králové atmosférického doomu, kteří ve svých dřívějších letech dokázali i slušně experimentovat, aby pak v posledních letech stagnovali a rekapitulovali, se vrací s novým albem. A jaké je?

Na úvod bych měl určitě zmínit, že má nejoblíbenější deska od MDB je The Dreadful Hours z roku 2001, jedna z nejsmutnějších a nejzoufalejších (a nejkrásnějších) věcí, které jsem kdy slyšel. V nových skladbách slyším návrat k tomuto období, hlavně díky hlasovému projevu zpěváka. To pochopitelně kvituji s povděkem. 

Deska nikam nespěchá, pěkně pomalu se střídají ony melancholické pasáže a tvrdší náklepy. Neprezntuje se tu nic převratného, ale oproti lehké stereotypnosti posledních dvou desek se jedná o svěží vítr ve složce s tímto interpretem. MDB opět dokázali vytvořit tu kouzelnou atmosféru, pro kterou je mám rád, a jako jedni z mála se po lehkém úpadku vrátili zpět s plnou silou.

8,5/10

My Dying Bride - The Lies I Sire (2009)

Tracklist:
01.My Body, A Funeral 06:47
02.Fall with Me 07:15
03.The Lies I Sire 05:29
04.Bring Me Victory 04:08
05.Echoes from A Hollow Soul 07:19
06.Shadowhaunt 04:37
07.Santuario Di Sangue.Wv 08:27
08.A Chapter in Loathing 04:46
09.Death Triumphant 11:06
******************************
Total playing time: 59:51

Blut Aus Nord - Memoria Vetusta II: Dialogue With The Stars

Francouzské experimentálně blackové těleso Blut Aus Nord je jedním z mých nejoblíbenějších interpretů. Co album, to skvost, at už se jedná o kultovní "The work which transforms god", disharmonický, disrytmický a dismelodický opus/pokus "MorT" či poslední "Odinist", jenž je ze všech desek asi nejstravitelnější. Memoria Vetusta II je pokračovatelem velmi staré desky z roku 1995, kterou jsem, přiznávám, zatím neslyšel (hanba, ano, jdu to napravit). A je to také deska poměrně odlišná od všech z nového tisíciletí a my si povíme proč.

Pevným základem a jasným poznávacím znamením BaN jsou bicí. Temný, rychlý a psychedelický tepot, který se vám bude vrývat do mozku, zůstává. Občas přijdou i ony "disrytmie", ale přece jenom stojí bicí více vzadu oproti Odinist, protože jsou překryty kytarami, které už nestojí na bendech a vibratech nejhlubší struny, ale posunují se min. o oktávu víš a tvoří krásná a proměnlivá sóla a doplňky. Občas se zabrnká jen tak lehce i na čistý zvuk. Vyšší kytary a melodičnost, toť hlavní změna, na kterou si ale zvyknete hned a bez potíží.

Zvláštní - ačkoli je album opět odlišné, okamžitě poznáváte rukopis Blut Aus Nord a jejich styl black metalu. Ubylo psychedeličnosti, místo toho se deska toulá po vesmíru a zkoumá vše, včetně anti-hmoty ;) Vokál se svým projevem vrací někam mezi "The work which transforms god" a "MorT", šepot z Odinist se objevuje zřídka.

Memoria Vetusta II: Dialogue with the stars je nádherné a složité album. Určitě se nehodí na běžný poslech, protože tohle prostě musíte vnímat na 100%, jinak se můžete trochu ztrácet. To je možná důvod, proč někdo toto album odsoudí. Instrumentálně není co vytknout. Celkový dojem? Senzace. At si tvrdí kdo chce, co chce.

9,5/10

Blut Aus Nord - Memoria Vetusta II: Dialogue With The Stars (2009)

Tracklist:
1. Acceptance (Aske) 01:30
2. Disciple’s Libration (Lost in the Nine Worlds) 09:07
3. The Cosmic Echoes of Non-Matter (Immaterial Voices of the Fathers) 06:30
4. Translucent Body of Air (Sutta Anapanasati) 02:24
5. Antithesis of the Flesh (...and Then Arises a New Essence) 07:54
6. ....the Meditant (Dialogue With the Stars) 10:14
7. The Alcove of Angels (Vipassana) 08:44
8. The Formless Sphere (Beyond the Reason) 09:28
9. Elevation 04:11
******************************
Total playing time: 59:56

Atrium Carceri - Souyuan

Švédský one-man projekt Atrium Carceri bych charakterizoval jako hororový industriální ambient (žádné asociace na hudební podbarvení béčkových hororů plz). Simon Heath, což je ona temná postava, jež je všech těch zvuků původcem, se od začátku prezentuje velice tísnivými, ambientními polohami a mistrnou prací s atmosférou a vaším vědomím. Já jsem mu vděčný za to, že mne přivedl k ambientu :)

Tehdy jsem na nějakém fóru četl o podbarvování kulisy při hraní FPS industriální hudbou. Onen člověk doporučoval album Cellblock (2003) právě od AC. Stáhl jsem ho a hle, hudba při hraní vykouzlila tak silně strašidelné (a přitom úchvatné) momenty, že je mám v paměti dodnes. Později jsem zkusil i další alba a nyní si je často pouštím k usínání (senzace!). Touto cestou jsem se tedy dostal i k dalším ambientovým projektům o nichž ale zase jindy.

Ke konci loňského roku vyšlo album Souyuan na němž je znatelný posun do elektroniky a darkwave, ale za základ stojí stále pevně neskutečné momenty, pocity, nálady a zvraty, které nutí k asociacím typu "temná dlouhá chodba", "potrubí", nebo "není úniku". Jako rozptýlení občas přijde na řadu zadumaný klavír (např. Alternate Sides). Nepravidelné údery, sešupy a do toho všeho jako by vás stále někdo sledoval (chvíli to zní dokonce jako pavouk :-D) to vše tvoří při poslechu neopakovatelný zážitek. Každá skladba je příběh a vězte, že většinou moc dobře nekončí.  

Co dodat - tohle se prostí musí slyšet - zažít. Ani v nejmenším mě nové album nezklamalo, zařadilo se pěkně vedle starších desek, které vřele doporučuji též.

9/10

Atrium Carceri - Souyuan (2008)

Tracklist 
01. Perfect Tundra 
02. Alternate Sides 
03. A New Silence 
04. Identity Theft 
05. Curtain 
06. Spawning Pool 
07. Memory Lapse 
08. 3 Holy Spires 
09. Communication 
10. First Steps

Play Time: 44:06

Wolves In The Throne Room - Black Cascade + dojmy z koncertu 16.2.2009, 007

Wolves In The Throne Room představují novou americkou blackmetalovou vlnu a se svým charakteristickým soundem - uhánějící melodický black metal s procítěným vokálem/ječákem, který je celý zahalen do mlhy a přírodních mystických zážitků, sklízejí v Evropě poměrně velký úspěch. Ono se není čemu divit - evropský black je poměrně v křeči a zachraňuje ho maximálně francouzská scéna (o nové desce Blut Aus Nord si popovídáme již brzy). A zmlsaný fanoušek tedy pokukuje přes oceán, kde se BM hraje přeci jen jinak (tzv. USBM)

Zvukově se na nové desce v porovnání s o dva roky starší fošnou Two Hunters příliš nezměnilo, ale to zas tak nevadí. Album uhání a jeden motiv za druhým proplouvá a bere vás s sebou. Na únorovém EP Malevolent Grain mě překvapila písnička A looming resonance s ženským vokálem, která záváněla již zmiňovanou francouzskou scénou, hlavně v podání Alcest. Žádný podobný pokus na desce není, možná trochu škoda. Čtyři skladby, 50 minut, v tomhle ohledu také nic nového ;)

Otázkou je, jak dlouho můžou WITR ze svých vod čerpat, v průběhu desky jsem si přece jen začal říkat, že hrají hezky, ale tak nějak stejně. Black Cascade JE parádní album, určitě si ho ještě párkrát poslechnu, ale do budoucna doufám v posun zase trochu jinam ;)

8/10

Wolves In The Throne Room - Black Cascade (2009)

01-Wanderer Above the Sea of Fog
02- Ahrimanic Trance
03- Ex Cathedra
04-Crystal Ammunition
******************************
Total playing time: 49:56

16.2.2009 - 007

Únorové prázdninové pondělí jsem si na tuto skupinu vyrazil do sedmičky, pln očekávání, co nám pánové asketi předvedou. Předskupina Gospel of the Future, toť valivý sludge, plný důvěrně známých rytmů a motivů (zajímavé - chvilku z toho člověk slyšel i grind nebo thrash). Převažovaly ale spíše zadumané pasáže, které jsem přijímal s radostí...potenciál ve třech klucích a jedné slečně určitě je.

Pak přišli WITR, zapálili svíčky, frontman Nathan Weaver krátce promluvil k publiku a pak se to rozjelo. Na úvod parádní (na albu osmnáctiminutová) I will lay down my bones among the rocks and roots. Průběh písničky jsem jakžtakž stíhal, ale občas bohužel muselo přijít na řadu lovení melodií spíše z paměti než z repráků. Podobný problém jsem měl s přestávkami celý koncert, ale pravda je, že to mohlo být mnohem horší a něco přece jen člověk v pohodě poznával. Celá skupina se snažila a pozitivní energie se do lidí jen valila. Pak přišly na řadu dva songy, které jsem poznával jen trochu a bohužel je nemůžu pojmenovat. Ale na závěr zahráli Vastness and Sorrow a to byl nejlepší kus večera a tečka za celým hraním, které skončilo asi deset minut po desáté. 

Škoda, že stísněná sedmička zvukovou masu přilíš nestíhala, ovšem, kde zase najdete takovou parádní atmosféru a podium přímo u lidí ;) Dobrá akce.

Callisto - Providence

Od finských Callisto jsem měl doposud pouze desku "Noir" z roku 2006, kterou jsem hodnotil jako příjemně poslouchatelný sludge, byť zoufale neoriginální. Na nové placce se nám hoši posunují více do post-rocku, ale stejně tak umí ještě lépe nasadit hardcoreovou výbušnost ve stylu The Ocean a smést vás z povrchu zemského.

Nálady a pozice, které se nenásilně prolínají, se mi moc zamlouvají a vůbec se mi celá deska líbí. Callisto se zdají být konečně trochu svoji a sluší jim to! Nenápadné pomalé vtahování do snů eskaluje a pak to lítá :) Celou desku provází teskný hlas Jani Ala-Hukkala a je dobře, že se nebojí složitějších melodických partů. Temná basa a melancholické kytary...mix sludge a post-rocku, který se prostě musí líbit. Náladu na Providence mám skoro kdykoliv, protože při téhle kulise se můžu probírat jakýmikoliv myšlenkami...vzestup a pád, krása radost i zatracení...všechno to tam je a čeká na vás ;)

9/10

Callisto - Providence (2009)

1. In Session 06:34 
2. Rule the Blood 06:43 
3. Covenant Colours 07:45 
4. Eastern Era 05:38 
5. New Canaan 06:55 
6. Stasis 07:38 
7. Where the Spirits Tread 06:27 
8. Dead Weight 06:10 
9. Drying Mouths (In a Gasping Land) 07:09 
10. Providence 07:28 

Total playing time 01:08:27