Obscura - Cosmogenesis

Ted možná půjdu trochu s obráceným křížkem po funuse, protože většina z vás nejspíš už tuhle desku slyšela, ale to vůbec nevadí. Rád bych se k jednomu z nejlepších tech-deathových alb letošního roku vyjádřil. Obscura je německá banda s kořeny v Necrophagist a s basákem z Pestilence, měla tedy nejlepší předpoklady stvořit desku více než nadprůměrnou. Výsledek je trochu rozporuplný.

Technický death metal je vůbec složité hodnotit...na jedné straně musíte ocenit instrumentální výkony, protože zahrát tohle chce už trochu kumštu, na straně druhé nemůžete album vychválit jen kvůli nástrojové vyspělosti, když materiál jako takový je slepená nuda. Obscura naštěstí zvládla všechno na výbornou. Album, které nám předkládá je dokonalou a originální fúzí toho nejlepšího z žánru (rozuměj Death a Cynic), instrumentálně je to perfektní a hlavně to má sakra koule! 

První čtyři písničky alba, to je extáze. Melodické a rytmické nápady jen srší, písně jsou nesmírně chytlavé a vy pomalu začnete objevovat pozadí celé téhle mašinérie. Chválím zřetelnou a nespoutanou basu, díky ní si získává Obscura specifický sound. Uhánějící výpady po vzoru Death uchvátí a zároveň znějí neotřele. Vokál je senzační a jeho cynicovské metamorfózy rovněž. V podstatě jediným problémem, který s deskou mám, je vokál druhý. Ten se prezentuje především v druhé půlce alba, je hrubší a brutálnější než první, prostě klasický murmur. Ale...do tak dokonalé, kříšťálové a technicky vybroušené hudby mi zoufale nesedí. Nevím, jestli měl přidat albu na brutalitě a síle, naopak...je nicneříkající, prvoplánový a překrývá i některé kytarové momenty, to je skandál! Naštestí jsem si na něj už zčásti zvyknul, ale stejně...tohle je jediný důvod, proč nenapálím vyšší hodnocení.

Abych ty svoje pocity nějak zrekapituloval. První půlka alba je opravdu famózní, nejslabší songy jsou šestka a sedmička, chybí jim nějaký nosný moment a jsou spíš jen takovou vycpávkou (navíc v nich je ten debilní vokál). Ke konci se album opět rozjíždí a výsledným dojmem vás opravdu nadchne...je to škoda, chvíli se Obscura blíží metalovému buddhovství a pak zase sklouzne do průměru. Příště více vyvážit! Ale pozitivní momenty jasně převažují.

8,7/10

Obscura - Cosmogenesis (2009)

pass: valkan

1. Anticosmic Overload 04:16
2. Choir of Spirits 05:31
3. Universe Momentum 04:33
4. Incarnated 04:53
5. Orbital Elements 05:21 
6. Desolate Spheres 04:01
7. Infinite Rotation 04:48
8. Noosphere 05:04
9. Cosmogenesis 04:15
10. Centric Flow 07:25

Total playing time 50:13

Circle Takes the Square - As the Roots Undo

Upozornění na začátek: Když řeknu screamo, zcela určitě nemluvím ani o My Chemical Romance, ani o Taking Back Sunday. Screamo je špína, energie, vztek a zoufalství. Vlastně všechno, co v hudbě inteligentní člověk potřebuje ^^.

Circle Takes the Square beru za ideální zástupce žánru. Poněkud se odlišují větší než obvyklou dávkou metalu a přítomností ženského vokálu, ale pocity, které si z alba nakonec odnesu, jsou přesně takové, jaké jsem popsal výše. Není náhodou, že jejich jediné dlouhrající album As the Roots Undo se těší uznání jako jedno z nejlepších žánrových výtvorů všech dob.

Asi nejvýraznějším prvkem jejich hudby jsou vokály. Nedá se říct, že by Drew Speziale nebo Katie Coppola byli úžasnými zpěváky po technické stránce, ale o to tu ani trochu nejde. Nejlépe se jejich styl dá popsat jako dynamické střídání mužského a ženského řevu, přičemž ten mužský dostává o něco více prostoru a oba jsou nesmírně sugestivní. Instrumentální složka alba pak zní velice dobře a funguje lépe než jako pouhé dokreslení atmosféry.

Písně samotné jsou z většiny docela dlouhé a mírně progresivní, přičemž vyjma intra je nejkratší Crowquill (2:44) a nejdelší Kill the Switch (9:33). Právě docela krátké Same Shade as Concrete a Crowquill na začátku na mě z celého alba působí nejméně a poněkud ho brzdí, více než dostatečně je ale vyvažuje dvojice In the Nervous Light a Interview at the Ruins za nimi. Skandovaný refrén první z nich drásá nervy přesně tak, jak jméno písničky slibuje a považuji ho za vrchol alba. Téměř se mu ale vyrovnává tišší a temnější Interview, ukazující, že Circle Takes the Square určitě nejsou jen o našlapaném řevu. Polevení v kvalitě se pak už nedočkáme až do konce alba.

As the Roots Undo je téměř povinností pro fanoušky screama, progresivní hudby i metalcoru. Vadí mi na něm pouze občasné ztrácení se v těch nejchaotičtějších polohách, ovšem za velký mínus bych to nebral.  Svoje jsem řekl, utvoření názoru náleží vám.

8,5/10

Circle Takes the Square - As the Roots Undo (2004)

heslo: pleaseblowmymind.blogspot.com

1. Intro
2. Same Shade as Concrete
3. Crowquill
4. In the Nervous Light
5. Interview at the Ruins
6. Non-Objective Portrait of Karma
7. Kill the Switch
8. Crater to Cough in

Suffocation - Blood Oath

Tak bychom si mohli dát po delší době zase něco pořádně brutálního, co říkáte? Newyorská oldschoolová banda Suffocation vznikla v roce 1990 a do srdcí deathmetalistů se zapsala hned prvním famózním albem Effigy of the Forgotten z roku 1991, na kterém najdete takové slavné palby jako Liege of Inveracity nebo Seeds of the Suffering. Mezi léty 1998 - 2004 měli "zadušení" pauzu, aby na jejím konci nabrali dva nové členy a začli znovu vydávat parádní desky. 

Death metal v jejich podání charakterizovaly vždy komplexní a složité riffy, valivé, strojové bicí a brutální hlas vokalisty Franka Mullena. V tomto směru nenajdete (naštěstí!) žádné změny, všechno uhání tím starým známým způsobem. Materiál má jako tradičně velkou sílu, ovšem s tím krásným kouzlem propracovanosti a řemeslně dokonalé práce. Suffocation nejsou žádnou prvoplánovou lacinou mlátičkou, naopak složitost jejich materiálu může nejednoho posluchače zaskočit. Proto rozhodně nejsou hudbou jen tak na podkreslení, jejich materiálu je potřeba se věnovat, protože jinak bude váš dojem poněkud nijaký. Při pečlivém poslechu vás bez problému dokáží strhnout s sebou, rozebrat a zničit a nejednou se přistihnete, jak házíte hlavou do rytmu, aniž byste to nějak výrazně chtěli.

Přesto všechno se těším především na prázdninovou prezentaci téhle grupy, protože před dvěma roky jsem stihnul pouze část jejich setu a velmi jsem toho litoval. Na živo Suffocation jednoduše zabíjí...ještě aby ne, když hrají prvotřídní death metal ;) Na závěr ještě pochválím i pěkný obal desky, takhle nějak vypadá styl, který zaujme a navíc i napoví hodně o stylu a kvalitě skupiny. Dneska si každý myslí, že když hraje blackmetal, stačí vyfotit les s úplňkem a cover je hotov, v případě nastupujících deathmetalistů platí to samé, ovšem s hromadou zohavených mrtvol. Mám rád spoustu vycházejích kapel, ale přece jenom...není nad klasiku, že?

8,5/10

Suffocation - Blood Oath (2009)

1. Blood Oath 03:56
2. Dismal Dream 03:18 
3. Pray for Forgivness 03:41 
4. Images of Purgatory 03:28 
5. Cataclysmic Purification 04:52
6. Mental Hemorrhage 03:56 
7. Come Hell or High Priest 04:08 
8. Undeserving 04:11 
9. Provoking the Disturbed 05:19 
10. Marital Decimation 04:02
Total playing time 41:08

I Shalt Become - The Pendle Witch Trials

I Shalt Become je klasický americký one-man projekt produkující mrazivý a depresivní black, přičemž rozhodně nezapře jistou inspiraci u Xasthur. Od roku 1998 byl ve stadiu hibernace, aby se o deset let později vrátil se dvěma poměrně kvalitními alby zpátky na scénu. The Pendle Witch Trials má v nové éře číslo tři a snaží se držet laťku kvality poměrně vysoko i nadále. Zda se mu to skutečně daří, je už věc jiná.

U depressive blacku není lehké vymýšlet nové postupy, když si celý tento styl zakládá na monotónosti, klávesových doplňcích a zoufalých výkřicích. Do desky nás uvede klasické klávesové intro a pak už se jede plus mínus ve stejném duchu. Kytara zní naprosto syrově a zastřeně, občas se vytáhne pěkným vybrnkáváním. Bicí rozhodně nikam nepospíchají, občas sice rozjedou i dvojkopák, ale to rychlosti skladby vůbec nepřidá. Klávesové doplňky znějí poměrně zajímavě, ale je potřeba se na ně soustředit, pak si je vychutnáte. No a vokál se omezuje na výkřiky, šeptavé výkřiky, šepot či houkání. Rozhodně je mi však sympatičtější než například u Sterbend (tam je vokál skutečně příšerný :) ).

I Shalt Become nepřináší revoluci, pokračuje si ve svém stylu a dopadá tak paradoxně lépe než letošní více experimentující deska jeho velkého vzoru, Xasthura. Album lze s čistým vědomím doporučit fanouškům žánru, pro ostatní bude spíše nestravitelné. Pokud si chcete s tímto žánrem něco začít, odkážu vás spíše na starší tvrobu omílaného Xasthura nebo na rovněž americké projekty Leviathan a Lurker of Chalice, za kterými stojí člověk s pseudonymem Wrest. Na závěr bych rád doplnil, že někteří nazi-zmrdi se snaží I Shalt Become prohlašovat za nsbm (national-sozialist black metal), což je naprostý nesmysl a nenechte se těmihle kretény ovlivnit, nedej satan odradit. 

7/10

I Shalt Become - The Pendle Witch Trials (2009)

1. Intro 01:46 
2. Enstasy (The Theory of Maxwell's Demon) 05:23
3. The Serpent Song 04:53
4. A Ritual Killing 04:56
5. The Tragedie of Macbeth: Actus Quintus, Scena Quinta 03:17
6. End Time 03:48
7. Denial 04:15
8. In Absentia 04:32
9. Outro 02:08 

Total playing time 34:58

As Cities Burn - Hell or High Water

Tahle kapela na to rozhodně nejde tak tvrdě, jak by její jméno mohlo napovědět, přesto ale je úplně na místě. Celkový obraz, který hudba vyvolává, opravdu zahrnuje hořící města - rozhodně ale ne smečky opilých hrdlořezů šílených bitevní vřavou. Spíš partu kluků usazenou v opuštěné maringotce, z níž sledují pomalý požár své domoviny. 
As Cities Burn začínali jako další z amerických inteligentně hardcorových kapel, ale poměrně brzy se zklidnili a stylově posunuli blíže k indie/alt rocku. Basové linky mimochodem občas pořádně připomínají Muse. Přesto hrají poměrně originálně - rozhodně se sice nejedná o nějak průkopnickou nebo experimentální hudbu, přesto mě nenapadá jediné jméno, kterým by mohli být nahrazeni. 
K jednotlivým písním na albu - z celkového zvuku výrazněji vyčnívají jen úvodní '84 Sheepdog a závěrečná Capo - obě jsou oproti zbytku alba rychlejší a naštvaný punkový feel, první z nich by mi nevadila na soundtracku k Need for Speed a druhá zase na tanečním parketu. Zbytek zní - jak výše uvedeno - zahloubaně, vždy melancholicky, někdy smutně, častěji vesele. Zaobírat se jednotlivými stránkami hudby dále poněkud ztrácí smysl, neb tu jde, přátelé, hlavně o pocity. 
Texty jsou přesně takové, jaké byste u takové hudby mohly čekat. Zahloubané a vyčítavé. Doteď jsem se nezmínil, že As Cities Burn jsou křesťanská kapela, což by některým z vás mohlo vadit, ale buďte beze strachu, žádná kázání se nekonají a vaše hříšné pelechy zůstanou ušetřeny. 
Berte, nebo nechte být. 

Jedno jméno: mewithoutYou 
Nejlepší písně: Errand Rum, Lady Blue 

8/10 

As Cities Burn - Hell or High Water (2009) 

1. 84' Sheepdog 
2. Errand Rum 
3. Into the Sea 
4. Made Too Pretty 
5. Lady Blue 
6. Petty 
7. Daughter 
8. Pirate Blues 
9. Capo 
BONUS 
10. Gates