Dying Fetus - Descend Into Depravity

A jsou tady zas! Od předloňského Brutalu, kdy tahle drtící mašina roztančila v pozdní sobotní noci mojí prdel, patří mezi má oblíbená americká uskupení. Postupně objevujíce jejich diskografii, odhalil jsem převážně díla parádní (Destroy the Opposition), někdy se sice zadařilo méně (War of Attrition), ale to se stává. Letošní fošnou jednoznačně Dying Fetus svojí reputaci napravují a já doufám, že se co nejdříve ukážou v Čechách, protože na Slovensko se mi moc nechce.

Umírající plod nikdy nepatřili mezi melody-makers, jejich síla spočívá hlavně v silných riffech, šílených technických vyhrávkách a především v rytmicky nápaditém spojování death metalu a grindcoru, u kterého se nedá jen tak nečinně sedět. Pochvalu také zaslouží parádní hluboký vokál, který je v daném oboru velmi originální.

No a jak že to tedy je s tím novým albem, jehož obal odkazuje na jednoho lehce pomateného počítačového střelce? Celá osmička skladeb je velmi vyvážená, dá se říct, že žádná není vysloveně slabší, směrem nahoru vyčnívá hlavně dvojka Shepherd's Commandment a čtvrtá Conceived Into Enslavement. Trochu škoda, že žádná není vyslovenou peckou (jak se to pánům, resp. hlavně Gallagherovi podařilo třeba s Grotesque Impalement nebo s legendární Pissing in the Mainstream). Nicméně jelikož se jedná o velmi zdařilou desku, která si zachovává chytlavé rytmy, ničivě valivé pasáže i technickou vytříbenost a nepůsobí dojmem "tohle už jsem od nich někdy slyšel", uděluji zaslouženou osmičku.

8/10

Dying Fetus - Descend Into Depravity (2009)

1. Your Treachery Will Die With You 03:34
2. Shepherd's Commandment 04:28
3. Hopeless Insurrection 04:32
4. Conceived Into Enslavement 04:24
5. Atrocious By Nature 03:52
6. Descend Into Depravity 05:02
7. At What Expense 04:37
8. Ethos Of Coercion 03:16
Total playing time 33:45

GOD IS AN ASTRONAUT, FIVE SECONDS TO LEAVE - Praha, klub Matrix - 6.9.2009

(ilustrační fotografie)

Nezajímavá informace na začátek: Autor článku se koncertu díky své zapomětlivosti málem neúčastnil. Díky existenci internetu a městské hromadné dopravy se mu ale nakonec podařilo se na místo dopravit těsně před avizovaným začátkem a tak ještě - nečekaně - moct více než hodinu čekat.

Na koncert jsem nešel s bůhvíjak velkými očekáváními: God is an Astronaut nejsou jedna z mých nejoblíbenějších kapel a přestože si jejich All is Violent, All is Bright čas od času pustím, nastálo se mi v playlistu usadila pouze jedna písnička - Fire Flies and Empty Skies. Vzhledem k tomu, že se jinak na post-rockový koncert moc často nedostanu, jsem stejně šel a nelituji toho.

Sympatický interiér klubu Matrix, do kterého se koncert přesunul z kapacitních důvodů a ve kterém jsem ten večer byl poprvé, byl víceméně vyhovující náhradou za mojí oblíbenou 007, kde se mělo hrát původně. Brzy po osmé hodině byl klub poměrně slušně zaplněný a musel jsem uznat, že takový nápor lidí by sedmička nejspíš nezvládla.

Po prvním záblesku naděje, že koncert už skutečně začíná, ze kterého se však vyklubala pouze další zkouška, jsme museli čekat ještě něco přes půl hodiny než předkapela Five Seconds to Leave opravdu začla. O jejich existenci jsem se poprvé dozvěděl až přede dveřmi klubu, ale jsem si naprosto jistý, že se o nich v budoucnu dovím ještě mockrát.  Jindřichohradecká kapela od začátku do konce drtila publikum svým hutným post-rockem, doprovázeným skvělou projekcí, promítány byly například zrychlené záběry bouře, demolice výškových budov nebo scéna s plačkou v Klubu Silencio ze známého filmu Mulholland Drive. Zvuk byl jak u FStL, tak u hlavního taháku večera skvělý a absence komunikace s publikem, která by síle jejich instrumentální bouře pravděpodobně spíše ublížila, byla v tomto případě rozhodně vítána. Tato část koncertu byla naprosto úžasná a nezbývá mi než doufat, že se od kapely jednou dočkáme dlouhohrajícího alba.

Následovalo docela krátké čekání a na pódium se vyřídila trojice nenápadných chlapíků, z nichž se jeden posadil za bubny, druhý si stoupl doprostřed pódia s basovou kytarou a třetí se postavil ke klávesám a mikrofonu. (většinu koncertu hrál na elektrickou kytaru, ale čas od času si i k těm klávesám odskočil). Písničky, které hráli, mi něco říkaly asi tak v polovině případů, s určitostí jsem identifikoval dojímavou Fragile (při které se jako jediné objevil zpěv) a 'ďábelskou' Route 666, což (shodou okolností?) byly dva vrcholy koncertu. Stejně jako u Five Seconds to Leave byl koncert podpořen výbornou projekcí s rozmanitou tématikou (celkem očekávatelné, nicméně ke koncertu vhodné satelity, krásný klip se psím astronautem Laikou při Fragile a útok na televizní kulturu při Route 666) a dobrým zvukem. Výrazně negativním aspektem koncertu bylo publikum, konkrétně dvě blonďaté mladé dámy odkudsi z východu, které byly očividně buď pod vlivem nějakých podezřelých substancí, nebo jenom neskutečné slepice, ale takové detaily budiž zapomenuty.

 Pokud bych měl porovnat předkapelu a hlavní hvězdu večera, předkapela to u mě vyhrála. Obě formace ale odehrály velmi dobrý koncert a docela rád bych si ho zopakoval. Na shledanou příští rok.