A je tu zas :) Vyrovnanější, klidnější, ale přitom stále dost temný a napínavý je na svém novém počinu švéd Simon Heath. Jeho projekt Atrium Carceri se stal v posledních měsících mojí velkou srdcovkou, spím u něj, učil jsem se u něj a tudíž si na atmosféry a nálady prýštící ambient rychle zvyknul a zamiloval se. First Steps - jedna z nejlepších skladeb co kdy...však víte.
Simon je skutečně hudebně o něco dál, vstřebal všechny svoje staré zkušenosti, už prostě ví, kudy cesta vede a kudy ne. Nenudí, neopakuje se, UMÍ. Přijemnou syntézou svých typických nálad, vyvolá Phrenitis vzpomínku na album Seishinbyouin (2004) (ruština, něco se posere, chápeš) a postupně přechází z temnejších poloh tohohle období v uhlazenější skladby jako byly na loňském Souyuan, kde se konečně dostává na řadu KLAVÍR. Nejdříve něco naznačí song Floating a pak přijde desetiminutový Eraser, který je prvním vrcholem a extází, je v něm temno, poté právě klavír a nakonec psycho. Nesdělitelný zážitek, musí se slyšet :)
Jenže sranda nekončí, vážení, poté se totiž hned ocitneme At the end of time a tomu názvu věřte. Nejprve jeden stěžejní ruch a údery, které v půlce přejdou znovu v klavír, aby se pak zase všechno vrátilo k úvodnímu ruchu. Simon navíc umí už i zahrát i intenzivnější pasáže, zatím jsme byli spíše svědky důrazu na repetitivnost. Palec nahoru. No a jsme v půlce. Nečekané změny, vždy optimální počet samplů, tohle dílo je unikát. Stejně tak ale chápu lidi, pro které je to jen zvuková špína bez ladu a skladu, nicméně alespoň ten klavír přece ocení každý.
8,5/10
http://www.bunalti.com/?p=98748
