Past Corridor - Music For The Sleep

Tak tohle je můj dark ambient/minimal projekt. Stáhni, poslechni, reaguj! :)
http://leteckaposta.cz/308620050

Aghast - Hexerei Im Zwielicht Der Finsternis

Dneska to bude poněkud pikantní. Představte si, že stejně jako minule budeme si povídat o dílu temně ambientním, jehož vydání má na svědomí label Cold Meat Industry. A přitom kdybyste vedle sebe obě nahrávky postavili vedle sebe a dali poslechnout člověku neznalému, těžko by to označil za stejný žánr. Zasvěcení však vědí, že cest, jak vytvořit hutnou atmosféru, existuje více.

Povíme se něco bližšího. Tahle nahrávka vznikla v Norsku před patnácti lety, v době, kdy tam zuřila blackmetalová vichřice a v úzké undergroundové komunitě znal každý každého. Proto není divu, že se daly dohromady dvě (znuděné?) manželky slavných muzikantů - Samotha z Emperor a Fenrize z Darkthrone - Andrea Haugen a Gylve Nagell, které si daly přezdívky Nebel a Nacht a předvedly světu svojí ženskou hudební vizi temnoty a rituální hudby. Nahrály jedno jediné album a pak to zabalily.

Těžko si představit trefnější název téhle desky než Hexerei Im Zwielicht Der Finsternis. Překládat snad umíte. Přístup děvčat je unikátní. Kde většina muzikantů tvoří temnou atmosféru pomocí "zvuků z jiné planety", temného klávesového podkladu a různých ruchů na počítači, sebraly děvčata prostě mikrofon, který patřil nebožtíku Deadovi, vlezly kamsi do jeskyně, vzaly s sebou dva bubny a nějaké obskurní nástroje a spustily rituál. Opravdový Hexerei. Lidské fantazii nedá při poslechu moc práce dokreslit si obraz středověkého čarodějnického sabbathu, kde se obcuje s ďáblem a otvírají brány pekelné. Není to těžké, protože přesně tak nahrávka zní. 

Po úvodním intru přijde bližší seznámení. Skladba Sacrifice, kde poprvé slyšíte vokál. Unikátní nemelodický hlas, který se odráží od stěn, rozléhá a zažírá do mozku. Do toho temné nepravidelné klávesy či co to je a skladba je hotová...a naprosto to stačí.  V ostatních skladbách se to zamění za šepot, nebo se mlátí do bubnů či se obskurně potrápí strunné nástroje. Přidejte vytí, pištění, cinkání, ozvěny, jekot...jednoduchý, nehudební a originální přístup, který stvořil desku, jenž pohlcuje...a přitom ani nevíte, co se vám na tom vlastně líbí.

Nejpodobnější projekt, který znám je určitě francouzský Moëvöt. Ale oproti němu mají děvčata velký náskok. Upozorňuji, že tohle opravdu není hudba, jak si jí běžně představujeme...nemá to melodii, rytmus, neprezentuje se tu žádné muzikantské umění...ale je to neskutečně geniální dílo. A přitom se jen v podstatě šly dvě holky vyblbnout. Respekt.

1. Enthrall
2. Sacrifice
3. Enter The Hall Of Ice
4. Call From The Grave
5. Totentanz 
6. The Darkest Desire
7. Das Irrlicht
8. Ende

nehodnoceno

Aghast - Hexerei Im Zwielicht Der Finsternis (1995)

Atrium Carceri - Phrenitis

A je tu zas :) Vyrovnanější, klidnější, ale přitom stále dost temný a napínavý je na svém novém počinu švéd Simon Heath. Jeho projekt Atrium Carceri se stal v posledních měsících mojí velkou srdcovkou, spím u něj, učil jsem se u něj a tudíž si na atmosféry a nálady prýštící ambient rychle zvyknul a zamiloval se. First Steps - jedna z nejlepších skladeb co kdy...však víte.

Simon je skutečně hudebně o něco dál, vstřebal všechny svoje staré zkušenosti, už prostě ví, kudy cesta vede a kudy ne. Nenudí, neopakuje se, UMÍ. Přijemnou syntézou svých typických nálad, vyvolá Phrenitis vzpomínku na album Seishinbyouin (2004) (ruština, něco se posere, chápeš) a postupně přechází z temnejších poloh tohohle období v uhlazenější skladby jako byly na loňském Souyuan, kde se konečně dostává na řadu KLAVÍR. Nejdříve něco naznačí song Floating a pak přijde desetiminutový Eraser, který je prvním vrcholem a extází, je v něm temno, poté právě klavír a nakonec psycho. Nesdělitelný zážitek, musí se slyšet :)

Jenže sranda nekončí, vážení, poté se totiž hned ocitneme At the end of time a tomu názvu věřte. Nejprve jeden stěžejní ruch a údery, které v půlce přejdou znovu v klavír, aby se pak zase všechno vrátilo k úvodnímu ruchu. Simon navíc umí už i zahrát i intenzivnější pasáže, zatím jsme byli spíše svědky důrazu na repetitivnost. Palec nahoru. No a jsme v půlce. Nečekané změny, vždy optimální počet samplů, tohle dílo je unikát. Stejně tak ale chápu lidi, pro které je to jen zvuková špína bez ladu a skladu, nicméně alespoň ten klavír přece ocení každý.

Dále se album opět trochu noří do mlhy úderů a ruchů, ale stejně tak působí jako napětí před bouřkou. Uběhnou tři skladby a je tu The Way Back. Klavír, že ano. Další vrchol, smutná melodie. U toho se dá asi jenom koukat z okna nebo kouřit. Album má delší stopáž, přes hodinu, ale jakmile začnete, nejde přestat. I závěr je famózní. Závěrečná dvojice Reunion (klavír), Resistance (podobná situace jako v první skladbě) vyšle závěrečný impuls a pak už nic. Ticho. Vlastně zvenku ptáci a ruchy z chodby, ambient života, všední. Jak teď vidíš tohle, ha? Pouštím jiné album. Pak si dám tohle znova.

8,5/10

http://www.bunalti.com/?p=98748

Here we go again...

Nojo, v posledních měsících to tady začlo trochu umírat a jenom díky Sabotteurovi tu na podzim přibývaly nějaké recenze, zatímco já měl od září jednou velkou pisatelskou odmlku. Nebudu se snažit nějak vymlouvat (ale když já jsem zapomněl přihlašovací údaje a napětkrát bojoval těžkou heslovo-účtovou bitvu, jooo a taky nebyl čas, páč jsem zahájil vysokoškolské studium, musel si zvykat na to, že jsem už teď více pražák než maloměšťák, pak byly svátky, že jo a pak zase zkouškový, a do toho všeho nějaký akce. atd. no dobře, už jsem zticha), myslím, že nějaké čtenáře jsme přeci jenom měli, takže ted si dávám letošní první předsevzetí, že to tady zas bude k něčemu vypadat!!

Z hlediska koncertového jsem si podzim docela užil, 12. listopadu jsme já i Sabotteur měli možnost vidět v Akropoli Isis a Dälek a myslím, že to byl velmi příjemný zážitek. O deset dní později jsem se zúčastnil velkého masakru na Sedmičce - přijela Kylesa! Hudební projev této sludgeové naděje sice nebyl stoprocentní, ale to bylo lidem vcelku jedno, protože nasazení bylo velké a kotel se neskutečně mlel ;) No a v prosinci jsem díky štěstěně poctil svojí návštěvou i Winter Assault.

Ten zpočátku připomínal více Monty Pythonovskou scénu než profesionální akci. Posthum zahráli jeden song bez zpěvu, Dark Fortress čtyři (dokonce s vokálem!), Devious byli trapní a Merauder jsem byl schopen akceptovat jen chvílema. Naštestí v průběhu večera šla kvalita interpretů i požitek rapidně nahoru. Shining jsem ještě tehdy moc neznal, ale úchyl Kvarforth se Sklepmistrem, řezavé blackové pasáže a zadumané repetitivní momenty mě nadchly a nyní se občas poslechu jejich tvorby věnuji. Entombed byla správná oldschool mela. Použil bych pojem vidlácký death metal, ovšem bez urážky :) Poslechněte album Wolverine Blues (1993) a pochopíte. No a Satyricon jsou prostě Satyricon, velmi dobře zahrané, velmi dobře odprezentované, songy z nového alba jsou naživo super a Satyr i Frost jsou frajeři, tak co chcete víc slyšet.

No, tohle byl takový krátký výžblept, který jsem potřeboval, abych se nyní zase mohl věnovat psaní vtipných a trefných recenzí či nemilosrdných autentických reportáží z koncertů (ha ha ha). První se dostane na řadu nejspíš nový počin Atrium Carceri. Jo a možná přijde i rozhovor. Tak zatial.

Portishead - Portishead

Portishead je kapela, s kterou jste s velkou pravděpodobností tu čest už měli.
Portishead je kapela, která se proslavila v roce 1993 svou přelomovou deskou Dummy.
Portishead je kapela, která hraje zvláštní styl přezdívaný trip-hop.
Portishead je kapela, která v sobě spojuje prvky tradičního písničkářství, hip-hopu a elektroniky.
Portishead je kapela, které dominuje výrazný hlas Beth Gibbons.
Portishead je kapela, která vás uhrane návalem emocí i elegancí.
Portishead je kapela, která se může jednoduše dostat do vašeho srdce.

These crimes of illusion, are fooling us all
And now I am weary and I feel like I do

Portishead je album, které se v porovnání se svým předchůdcem dočkalo mnohem menšího úspěchu.
Portishead je album, které zcela jistě není přelomové.
Portishead je album, které oproti minulosti výrazně potemnělo.
Portishead je album, které je mnohem ostřejší, než jsem původně čekal.
Portishead je album, které by se také hodilo jako soundtrack k filmu Davida Lynche.
Portishead je album, které při neznalosti Dummy nemůže zklamat.
Portishead je album, kterému se dá vytknout leda fakt, že je albem od Portishead.
Portishead je album, které z tohoto důvodu můžete neuznávat.
Portishead je album, které vás do sebe dokáže vtáhnout.
Portishead je album, které je stejně dobré, jako jeho předchůdce i jeho následovník.
Portishead je album, které musíte slyšet.


It's only you, who can tell me apart

And it's only you, who can turn my wooden heart

9/10

Portishead - Portishead (1997)

01. Cowboys
02. All Mine
03. Undenied
04. Half Day Closing
05. Over
06. Humming
07. Mourning Air
08. Seven Months
09. Only You
10. Elysium
11. Western Eyes

Univers Zero - Heresie

Absolutní atmosférické orgie. Nejtemnější album všech dob? Takové tvrzení sice může být přehnané, k popisu Heresie od belgických Univers Zero však naprosto postačující. 

Dnes už bohužel zpola zapomenuté umělecké hnutí sedmdesátých let ROCK IN OPPOSITION, ke kterému se řadí i Univers Zero, má na kontě několik možná nejzajímavějších alb celé dekády (mimo toto album je třeba zmínit i In Praise of Learning od britských Henry Cow) . Jak umělecké ambice, tak i jistou opulentnost sdílí s o něco starším progresivním rockem typu King Crimson, rock'n'rollové základy zde však hrají výrazně menší roli. To může nastínit třeba i pouhý výčet nástrojů použitých na třech skladbách Heresie: hoboj, fagot, bicí, housle, viola, basa, kytara, piáno, varhany, harmonium, hlas (podotýkám, že vše bylo obstaráno celkovým počtem pěti lidí).

Jak už jsem zmínil, padesátiminutové album je rozděleno do tří dlouhých skladeb - La Faulx, Jack the Ripper a Vous Le Saurez En Temps Voulu. Mluvit hodlám pouze o první z nich - NEJdelší (25 minut), NEJtěžší a v mém osobním žebříčku i NEJlepší, La Faulx. Právě na ní kapela ukazuje, v čem je nejsilnější - pomalu budovaná atmosféra čekání na soud v dusivém prostředí inkviziční kobky. Ta se neurčitě rýsuje už v prvních několika minutách, konkrétní tvar jí však dodává až parádní středověce fanaticky znějící hlas Guye Segerse. Tato část vrcholí okolo sedmé minuty téměř zvířecími skřeky (které jsou mimochodem posledním použitím zpěvu na desce - pokud nemáte rádi instrumentálky, od Univers Zero ruce pryč), načež se hudba uvolňuje, ovšem jen aby po několika minutách mohla dosáhnout dalšího vrcholu.

Pro spravedlnost je třeba zmínit i to, že ani jedna z písniček následujících po La Faulx nedokázala vyrovnat či překonat sílu její atmosféry, občas není těžké zapomenout, že vám zrovna ve sluchátkách něco hraje. Přesto album Heresie bez váhání řadím mezi nejlepší věci, vzniklé v sedmdesátých letech a nebylo by od věci si ho sehnat, byť jen pro doplnění hudebního vzdělání.

9/10

Univers Zero - Heresie (1979)

1. La Faulx (25:18)
2. Jack the Ripper (13:29)
3. Vous le Saurez en Temps Voulu (12:56)

BATS - Red in Tooth & Claw

I never thought you could be so beautiful!

Promyšlený, přesto spontánně znějící výbuch kreativity. Energie, emoce, do jisté míry i humor a hlavně - nechutně velké množství gama záření.

Pokud vám někdy jeden z hlasů strašících v koutě vaší psychicky labilní duše začne našeptávat, že hardcore a z něj vycházející hudba je už vyčerpaná a nemůže vás ničím překvapit, hoďte po něm mentálním kamenem. NENÍ to pravda. Poslech tvorby největších kapel žánru (At the Drive-in, Refused, The Fall of Troy) vám sice napoví, co od nového alba BATS očekávat, určitě ale neprozradí všechno. Možná i proto, že BATS mají potenciál všechny výše zmíněné kapely strčit do kapsy.

Ve prospěch alba slouží hlavně to, že vedle adjektiv obvykle spjatých s hc (energické, naštvané, emočně vypjaté) jim není cizí ani umění napsat velmi chytlavou melodii a to celé spojit dohromady neotřelým, progresivním způsobem, ze kterého ani náhodou není cítit křeč. Zářným příkladem je hned druhý song alba, 'Gamma Ray Burst: Second Date'. Po úvodu, za který by se vyjma řezavých kytar nemusela stydět žádná ze současných power popových kapel, písnička graduje k úchvatnému vyřvanému klimaxu 'GAMMA RAY BURST - I SALUTE YOU!'

Gamma Ray Burst samozřejmě není jediná píseň alba, která by stála za zmínku. Star Wormwood se nese na podobně hravé notě, navíc se v ní odpočítává do jedenácti a všichni víme, že odpočítávání do jedenácti je úžasnost sama. The Cruel Sea a Lord Blakeney's Arm se pak obě nesou v hodně tvrdém, emotivním duchu, přičemž druhá jmenovaná je hodně důraznou upomínkou, že BATS stále ještě hrají HARDCORE a nestydí se za něj.

Pokud bych na albu měl najít nějaký zápor, byl by to asi zvuk kytar. Slyšel jsem i názor, že 'konečně nějaká kytara má nabroušený kytary jako břitvy', ale v tomhle případě mě hra s břitvami úplně nebavila, spíše jsem skončil s pořezanými prsty. Štípalo to. Takové maličkosti mě ale přece neodradí a ve výsledku mohu album jenom doporučit.

8,75/10

Bats - Red in Tooth & Claw

01. Higgs Boson Particle
02. Gamma Ray Burst: Second Date
03. Credulous! Credulous!
04. Andrew Wiles
05. The Cruel Sea
06. Lord Blakeney's Arm
07. Shadow-Fucking
08. Bats Spelled Backwards is Stab
09. Star Wormwood
10. Vermithrax Pejorative
11. The Barley

Bats - Red in Tooth & Claw